Moji milí milovníci Mexika (aka MMMM),

Nemyslete si, moc prosím, že na Vás (ano, cíleně s velkým V, protože tím myslím, každého jednoho z Vás, co mě čtete a máte se mnou nekonečnou trpělivost) kašlu. Protože na Vás nekašlu, jen nestíhám psát blogy a sítě, ale mám Vás na mysli každým dnem a kudy chodím.

Děje se toho totiž i přes stagnující pandemii strašně moc. Jen co se Mexikopedie č. 1 stihla sotva ohřát na pultech knihkupectví (aneb kdo nemáte, šup sem, zásoby se k mé velké radosti tenčí), začala jsem připravovat druhý díl. A věřte mi, že po všech těch krásných slovech, které se ke mně od Vás dostaly, mám z druhého dílu pěkný vítr. Úplně takový, jaký panoval v San Miguel de Allende minulý víkend. A že to fičelo parádně.

Nechte mě Vás tedy namísto zbytečných slov vzít na (zatím alespoň virtuální) cestu po krásách Mexika, které si najdou cestu do některého z budoucích dílů Mexikopedie (ano, velmi správně, plánujeme jich s Argem zatím pět). Mexiko je totiž fakt srdcovka, co nepustí.

Druhý díl mexikopedického abecedáře a jeho písmeno „X“ mě totiž zavedlo do nádherného místa zvaného Xilitla, uprostřed nedostupných hor a nekončících serpentin oblasti Huasteca Potosina. Věřte mi, že jsem se nesnažila být za každou cenu ultra vlezlá, když jsem se po mailu optala, jestli by mě tam náááááhodou nepustili samotnou z výzkumných důvodů pro knihu, ale o to víc mi spadla sánka, když mi odpověděli, že kliďánko. Nutno dodat, že v tom hrálo nesmírně cennou roli Velvyslanectví České republiky v Mexiku, kterým už jsem tu snad stokrát děkovala za formální podporu a nikdy asi děkovat nepřestanu, protože jsou prostě do jednoho boží.

A tak jsem jela. Osm hodin cesty autem, z čehož pět je takovými serpentinami, že by se hlava zatočila snad i tomu nejodolnějšímu řidiči. S třesoucí se nohou na brzdě (chvála automatu, jinak by byla třesoucí se i ruka z neustálého otlapkávání šaltpáky) jsem tak zastavila před El Castillo, původním bydlištěm excentrického britského milionáře Edwarda Jamese, který (a jehož nekonečné bankovní konto) má na svědomí surrealistickou zahradu uprostřed džungle, do které jsem mířila.

• 

• 

• 

No a co Vám mám povídat, byl to bizár nad bizár. Prostě surrealistická cesta non plus ultra, a to jsem se ještě ani nedokopala k tomu nejdůležitějšímu. A co byl ještě větší bizár, bylo, že jsme s Amaresh, kamarádkou fotografkou, co mě na cestě doprovodila z čirého gusta, co že to za surreálno vlastně přinese, byly v hotelu samy. Jako fakt samy dvě. Ostatně, ono je tam celkem osm pokojů, což nenabízí ubytovací kapacity jako Hilton, ale stejně. A aby toho nebylo snad málo, ubytovali mě pěkně přímo v ložnici samotného excentrického maestra Jamese a že prej dobrou noc. To tak.

Padla půlnoc, vylezla jsem ze sprchy (jako teda klobouk dolů oldschoolové surrealistické koupelně!) a najednou PRÁSK! Blackout jak noha. Elektřina v půlce města v čudu. Jenom svíčka, co osvětlovala Edwarda Jamese na fotce na zdi, na které držel na rukou tři papoušky ara. Mrkla jsem ven na ulici z pseudogotického okna a uviděla, jak se mlha valí ulicí v chuchvalcích jako ve stejnojmenné knize Stephena Kinga. Já Vám fakt garantuju, že se v ní určitě skrejvali i ti obří knižní slimáci, co mě právě přišli sežrat. A najednou MŇAU!

Na koberci uprostřed pokoje stál, vprostřed vší té černoty vypnuté elektriky a valicí se mlhy, kocour. Nemám absolutně tucha, jak se tam dostal (to jsem pak zjistila obratem – utekl pak oknem v koupelně pryč), ale garantuju Vám, že jsem měla fakticky nahnáno. A jak jsem se tak klepala uprostřed ložnice Edwarda Jamese strachy, nenapadlo mě nic lepšího, než se té kočky na férovku zeptat. „Edwarde, jsi to ty?“, bylo to nejvíc nejlepší, co mi proběhlo hlavou. „Mňau,“ zahlásil kocour a zdrhnul. Páni, mně se Vám klepaly ruce ještě další hodinu, než jsem zvládla usnout.

Ranní budíček do mlhy tak husté, že by se dala krájet, už pak přinesl jen horečnatou kontrolu foťáku, SD karet, baterek a poznámek, protože po téhle vpravdě surrealistické noci jsem vyrazila do (stejně tak) surrealistické zahrady Edwarda Jamese. A o té bude právě kapitola „X“ v Mexikopedii. Zatím si tu odložím pár fotek, abyste se namlsali. Protože já vizuálně mlsala úplně neuvěřitelně. Protože být sám na tomhle místě, zatímco jindy tu stojí u vchodu pětihodinové fronty, byl jeden z nejsilnějších zážitků v životě. Byla to vážně degustace génia. A slibuju, že se Vám pokusím v budoucí mexikopedické kapitole předat každou jednotlivou chuťovou buňku toho místa a všeho, co celá ta magie obnášela.

Vaše Eva

PS Pracovníci při výstavbě surrealistické zahrady si prý každý den mezi sebou špitali: „Hele, tamhle jde. Schválně, co se mu zdálo dneska.“ Protože tohle vzniklo pravděpodobně na základě toho nejlepšího snu ze všech.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Text a foto © Eva Kubátová, Mexikopedie, 2021

Speciální poděkování / agradecimiento especial: Fundación de Pedro y Elena Hernández & Jardín Escultórico Edward James, Las Pozas. Por su amable atención y permiso de entrar en el Jardín. En lo personal, a su Directora Zaira Liñan y al guía del Jardín Obed Zumaya. Porque me dieron una experiencia y posibilidad excepcional y única y nunca se lo dejaré de agradecer.