Mexické podivnosti

Zdvihnuté obočí: pitná voda

Minulý díl seriálu Zdvihnuté obočí byl o odpadcích a jak je pro mě v Mexiku nekonečně složité něco tak úplně jednoduchého, jako je prostě vyhodit. A tentokrát si posvítíme na další z (relativně krátké) řady mých „černých mexických puntíků“, které v jinak harmonickém žití v téhle zemi vnímám – na pitnou vodu.

Ona totiž pitná voda ostatně úzce souvisí i s těmi odpadky z minulého dílu. Protože pitná voda v hlavním městě prostě z kohoutku neteče, a tak člověku nezbývá než se uchýlit k vodě balené. A z těch balení zase plynou ty odpadky. Anebo má ještě jinou možnost?

Purificadora rulez

Když strávíte v Mexiku nějaký čas a nepřesouváte se cestovatelsky z místa na místo, přibyde do vašeho místního minivesmíru jedna zásadní položka – barel pitné vody. Může být pětilitrový z OXXA (síť místních obchůdko-večerek), ale to vám nevyřeší onu úvodní otázku – kam s prázdným jednorázovým barelem, protože vyhodit odpadky tu není jen tak. A tak si seženete číslo na nejbližší purificadoru – čistírnu vody, kam budete volat pokaždé, když se hladina vody sníží pod únosnou mez. A s nimi si budete nadále čile vyměňovat prázdné barely za plné, a když budete mít štěstí, tak vám je malý peníz donesou přímo ke dveřím (což je v případě čtvrtého patra bez výtahu vážně k nezaplacení, věřte mi). Anebo si nainstalujete domácí čističku vody se super ultra hyper uhlíkovým a bůhvíjakýmještě filtrem a budete doufat, že vám všechny nečistoty z vody přes ten filtr zmizí.

Život v Mexico City nedílně provází čilá obchodní výměna prázdných barelů vody za plné.

Kdo byl kdy v Mexico City, otázka vody ho nemohla minout. Na vyčištění zubů je v pohodě, ale po pokusu uvařit v kohoutkové vodě těstoviny skončila moje zkušenost Moctezumovou pomstou, jak se tu říká, ehm, průjmu. Ale položili jste si někdy otázku, proč tomu tak vlastně je?

Hned na počátku malý spoiler alert – otázka distribuce vody nemá nic společného s jakýmkoliv podezřením, že by snad Mexiko mohlo být méně rozvinuté. Za všechno konkrétním případě Mexico City totiž můžou Španělé. Tedy konkrétně fakt, že když došlo k dobytí Tenochtitlánu, tak tohle aztécké hlavní město bylo protkáno sítí vodních kanálů jezera Texcoco, jehož pozůstatky můžete vidět na samém okraji hlavního města, když přilétáte na Mezinárodní letiště Benita Juáreze. Jenže Španělům kanály příliš nevoněly a kánoe nebyly jejich preferovaným dopravním prostředkem. Aby po ulicích nově dobyté pýchy na počátku své koloniální slávy mohli jezdit na koních a později i v kočárech, zasypali aztécké kanály sutí. A bylo po parádě. Španělé si totiž jaksi neuvědomili existenci velmi důmyslného vodního systému, který zajišťoval někdejšímu Tenochtitlánu užitkovou vodu (vědomě se bráním říct „pitnou“, protože tak daleko si netroufám) a současně ho chránil v období dešťů proti povodním.

Ani krysy v koloniální chloubě

A tak se nová španělská koloniální chlouba města Mexika zanedlouho potopila do nekončících a skutečně několik let trvajících záplav, kdy ve městě nežily už prý ani krysy. A proto dodnes domy v hlavním městě nemají sklepy, snad jen s výjimkou čtvrtí vystavených na sopečné skále. A proto metro jezdí častěji po povrchu než pod zemí. Protože základy celičkého hlavního města Mexika jsou vystaveny na bahně někdejšího jezera Texcoco.

Hydroinženýr u inkvizice

V 17. století do Mexika pozval španělský místokrál nizozemského hydroinženýra Adriana Boota, protože kdo jiný přece rozumí vodě lépe než právě Nizozemci? Jenže chudák Boot, který navrhoval vodu využívat ve prospěch obyvatel hlavního města, a ne s ní bojovat jako s větrnými mlýny (ha ha ha, trocha mezinárodně-kulturního vtipu), dojel na probíhající Osmdesátiletou válku, ve které se Španělé s Nizozemci řezali hlava nehlava. A že na ni chudák Boot dojel skutečně majestátně – jeho plán nikdy nebyl zrealizován a namísto něj se pokračovalo v monstrózním projektu odvodňovacího kanálu Huehuetoca, a Boot sám navíc skočil u inkvizičního soudu jako kacíř. Dle dobových pramenů pravděpodobně na udání jiného hydroinženýra z téže doby (konkurence prostě ani v té době neznala mezí) – Enrica Martíneze, který, vytesán z mramoru, dodnes hrdě shlíží z piedestalu po boku katedrály na hlavním náměstí Zócalo na dnešní obyvatele Mexico City, kteří vlastně vůbec netuší, co že tenhle Martínez svým udáním tehdy způsobil. A ano, rozhodně je to historicky zkratkovitý závěr, ale když já mám tak ráda historické kdyby, aby a by… Protože kdyby možná Martíneze nebylo, tak Adrian Boot mohl byl býval byl vystavěl (jsem se do té hypotézy gramaticky zamotala, pardon) a možná i opravil původní aztécký vodní systém a dnes se v Mexico City nemísila splašková voda s užitkovou, co pak teče z kohoutků. A proto se tu život dneska točí kolem dvacetilitrových barelů s pitnou vodou.

Tak. A máte to i s historickým kontextem. Konec vodovodního hlášení.

PS tenhle text a v něm uvedené historické souvislosti jsou hoooodně zdrcnutou verzí mé dizertační práce a výzkumu věnovanému španělsko-nizozemským vztahům v 17. století. Kdyby to někoho extra zajímalo, tady najde celou práci. Přeji příjemné 300stránkové čtení 😉.


Text a foto © Eva Kubátová, Mexikopedie, 2021

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s