Máme za sebou rok mexikopedického dobrodružství, a tak jste si určitě všimli, že Mexiko je pro mě obrovská srdcovka a že jsem k němu občas až nekriticky obdivná. Ale i ta největší srdcovka má na sobě občas černý puntík nějaké drobnosti, která člověku i přes všechnu lásku, kterou k téhle zemi cítí, prostě vadí, vytáčí a štve. A tak jsem tu pro vás sesumírovala pár mých černých mexických puntíků. Bude to dost na pokračování a začneme tématem ne příliš poetickým, ale o to více problematickým v každodenní realitě Mexico City – s odpadky.
Basura, tedy odpad nebo odpadky, mě na Mexiku štve asi ze všeho nejvíc a pořád se nad ně nedokážu úplně povznést. V Mexico City totiž nenajdete popelnice ve smyslu, jak je známe z Česka. Vyhodit odpadky se tak, minimálně u nás v domě, stává záležitostí přímo dobrodružnou. První možností je bedlivě poslouchat obrovský kravský zvonec, kterým cinkají oficiální popeláři, jak projíždí městem. Při prvním cinknutí popadnout odpadky, vysmahnout z bytu jako žíznivá čára (a nezapomenout si při tom nasadit roušku), seběhnout ze čtvrtého patra, zanechat tříleté dítě svému osudu a doufat, že si ani nevšimne, že jste zmizeli, a utíkat. Utíkat jak o život, zatímco popeláři si vesele pokračují ulicí dál, což nevyhnutelně směřuje k odpadkovému závodu na několik bloků, než je doženete.
Je to ale dobrý, existuje i druhá možnost – ulice totiž po ránu zametají oficiální metaři, co si sběrem odpadků přivydělávají jako neoficiální druhá vlna popelářů. A ti mají obří přidanou hodnotu – jsou totiž schopni si odpadky odnést přímo od dveří vašeho bytu. Jenže ouha – co když je tahle situace závislá na úplné náhodě, kdy je některý ze sousedů vpustí do jindy zamčeného domu? A tak, jakmile se poštěstí a tenhle neofiko popelář je vpuštěn, v přízemí se ozve zvučné basuraaaaaaaaa. A bondovka začíná nanovo. V županu, pyžamu, trenclích či co máte zrovna na sobě, totiž o-k-a-m-ž-i-t-ě musíme vykouknout na chodbu a přilákat popelářovu pozornost. A když na nás nezapomene, vyšplhá do čtvrtého patra a za pár desetikorun (či desetipesos) si naše odpadky odnese. To, co však předchází jeho vyšplhání až do našich bezvýtahových výšin, je obdobně žíznivá čára jako v prvním jmenovaném případě. Všeho nechat, plotnu stáhnout na minimum, aby se nic nepřipálilo, a fofrem lifrovat pytle s odpadky před dveře. Tenhle proces zvládneme tak jednou do týdne, takže si dokážete představit, že si daný popelář neodnáší jeden malý pytlíček odpadu, ale docela slušnou nálož bramborových šlupek a jiných pochutin.
Dalším tématem, který je s odpadky neoddělitelně spojen, je recyklace. Nebo spíš její takřka neexistence. Nebo možná existence, ale určitě ne v tom smyslu, v jakém bychom recyklaci čekali. Já osobně jsem trochu ekoterorista a snažím se odpadu produkovat co nejméně. Ale co když je v Mexiku všechno, vážně všechno, zabalené do několika vrstev plastových pytlíčků, a tak, než se dohrabete ke gumovým medvídkům, se musíte prokousat třemi různými obaly? O takové té plastové pěně (šmarjá, jak se tomu říká? Nemám na mysli polystyren, ale takové ty obaly na teplé potraviny) ani nemluvě. A tak když zrovna razíme pro jídlo ven, bereme s sebou tašku plastových krabiček různých tvarů a velikostí, abychom následně s chutí mohli pozorovat překvapené výrazy kuchařky naproti v restauraci, odkud take-away bereme, proč že to nechceme do NOVÝCH jednorázových obalů.
Ale to jsem se odklonila od recyklace. Mexiko a Mexičané zvládnou vyprodukovat neuvěřitelné množství odpadků, vždyť si jen představte 125 milionů lidí a navíc bez popelnic na ulicích. Bohužel tak odpadky často najdete i u krajnice silnic, poházené po parku či vedle přetékajících minikošů ve veřejných prostorách. A stejně jako tu nejsou klasické popelnice (až na zářné výjimky některých rezidenčních čtvrtí), prázdný odpadkový koš aby člověk pohledal. A když ho najde, bude rozdělen na basura orgánica a inorgánica. Takže prostě na přírodní a umělohmotný odpad. Ohryzek od jablka by logicky patřil do „oddělení“ orgánica, ale co naplat, když mu tam společnost bude dělat (nesfouknutá) plastová lahev, nedopalek od cigára a psí hovínko? A dost podobně tomu je i u recyklace domácího odpadu.
Cca před rokem (ale na přesné datum se mě neptejte) vešla v platnost povinnost recyklace odpadu v hlavní městě Mexiku. Hurá hurá, jásala jsem. Ti popeláři se zvoncem prý vyžadují odpadky separované, ale vím to jenom z doslechu – nikdy jsem je totiž vlastně nezvládla dohonit. A tak naše basura skončí se železnou pravidelností v rukou našeho oblíbeného metaře. A ačkoliv do jednoho koše pořád se stejnou ekoteroristickou zabedněností dávám plasty, papír a plechovky, zatímco do druhého koše patří ony organické kuchyňské zbytky, světe div se – metař tuhle moji snahu doslova zamete pod koberec. Všechno, co mu v onom bondovském spěchu připravíme před dveře, totiž se železnou pravidelností šoupne pěkně dohromady do jednoho pytle. Venku to prý ručně přebere. Jako jo, jeho vozíček je ověšený kolem dokola svazky kartonových krabic, a pytlů s plastovými lahvemi, ale proč si proboha dobrovolně přidělává práci tím, že to sesype nejdřív všechno dohromady?
A tak mi tu nad tím pořád zůstává rozum stát. Konec odpadkového hlášení 😉.
Text a foto © Eva Kubátová, Mexikopedie, 2021
Mexikopedie 
S tímto fenomenem se bohužel potýká i ta nejposlednější vesnička. Máme s Babčou domek v Santa Marii. Plastový odpad se zcela běžně pálí u každého domku. Marně se snažím vnést osvětu, že je to nejen neekologické, ale hlavně zdraví škodlivé. Provdou je totiž že vesničané v podstatě nemají jinou možnost. Maximálně se vynese odpad na skládku za vesnici a ta se jednou za čas prostě zapálí. Je to smutné. Já jen pevně věřím, že se třídění odpadu postupně dostane i sem, i když to bude ještě chvíli trvat. Tak si držme palce.
Na mých cestách za volantem hotelbusu se s tímto problémem bohužel setkávám po celé JAM.
Zdravím mé milované Mexiko. Děkuji za krásné příspěvky, které mne tady v naší zasněžené krajině vždy zahřejí. 21.1. letím „domů“ do Santa Marie. Snad se protlačím imigrákem. 🙂
Jarda
To se mi líbíTo se mi líbí