Minulý týden jsem Vám naservírovala první díl nezkrácené verze odysey hledání té nejlepší mexické školky. Bylo to o tom, jak jsme hledali, až jsme našli, jakou roli v tom všem hrála obří skluzavka a proč jsme vlastně tak nutně potřebovali to naše rok a fousek staré dítě upíchnout ve školce. Inu, slyšte, slyšte, tady je pro Vás pokračování…

Proces zvykání

Byl to fofr. Jeden den jsme se zkusmo přišli mrknout a vlastně to bylo celé jedna velká náhoda. No a hned druhý den nastoupila, co na tom, že zrovna byla půlka dubna. Nejdřív na dvě hodinky denně, pak na čtyři a šup na spaní zpátky domů, až jsme postupně zjistili, že ve školce líp spí a následně i líp jí. A tak po půlročním procesu, který přetnuly i dvě relativně dlouhé návštěvy prarodičů v Praze, zůstává od osmi do dvou a když mám hodně práce, tak si hraje až do čtyř. Standardní balíček je totiž právě od 7:30 do 14 hodin bez jídla, protože v Mexiku se obědvá až v pozdním odpoledni. Svačinu dostává z domova (a můj muž se mi neustále směje, že naše dítě bude jednou rozhodně trpět šikanou za množství zeleniny v krabičce). Mexické děti totiž nejčastěji dostávají „šustivé“ svačiny – prostě něco zabaleného v pytlíku – sušenky, krekry, ale výjimkou občas nejsou ani chipsy. Na Ančiny svačiny se tak všichni vrhají jak vosy na med :). V poledne si pak všechny děti na necelou hodinku zdřímnou.

„Eště plosím“ na mexické kuchařky nefunguje

Těsně před druhou odpolední se pak před školkou začne tvořit dlouhatánský had rodičů a prarodičů, co si přišli vyzvednout své ratolesti, a ty vybíhají postupně na zavolání jejich jmen do mikrofonu u vchodu. Celá tahle sranda stojí kolem 3500 korun měsíčně, což je velmi příjemný standard – v dražších částech Mexico City se obdobné služby mohou pohybovat až třeba mezi 8-10.000 bez jídla. Pokud je maminka busy a Anča má školkové pré až do 4 do odpoledne, dostává teplý oběd, který prý bez odmlouvání slupne a ještě si chodí přidat (nejprve u okénka hlásila české „eště plosím“, než jí došlo, že tady pšenka nepokvete a že si musí říct španělsky. Ony dvě hodinky včetně oběda navíc pak přijdou na velmi příznivých 100 korun denně, a pokud bychom ji chtěli nechat až do půl osmé večerní, což je úplný limit, tak na 150. Ale to už je pro nás extrém naprosto zbytečný, protože oba s manželem pracujeme v drtivé většině času z domova a nemusíme tak chválabohu trávit dlouhé hodiny v místní dopravě.

Bezmezná láska

Ale to ještě zdaleka nejsem u důvodů, proč tu školku bezmezně milujeme. Nejen že mají svatou trpělivost, což se asi u pedagogů jaksi očekává, ale vyšli nám plně vstříc úplně ve všem. Ve zvykací fázi nemusela Andulka nosit uniformu (která se tu často nosí právě už od mateřinky) a protože skupinka s jejím příchodem přerostla počet deseti dětí, automaticky pořídili paní učitelce Blance pomocnici. Do třídy pak často chodila i ona báječná paní ředitelka „na kukandu“ a fungovala jako další podpůrná síla, nemluvě o tom, že si část dětí každý den berou i do školních kanceláří, kde je nechávají hrabošit v papírech, „pomáhat“ s administrativou a prostě a jednoduše si hrát na součást běžného chodu školy. Navíc každé ráno, když děti přichází, si je u dveří přebírá personál za zvuků hudby, protože ve vestibulu panuje čiročirá diskotéka, každý den jiného stylu, frčí tam prapodivné choreografie a všichni do jednoho vesele trsají, než se rozejdou do svých tříd za programem. A asi není lepšího pocitu, než když dítě už od rohu ulice zuřivě pospíchá, aby nepřišlo ani o vteřinu vší té srandy.

Sněhule v 15°C

V Mexico City je prakticky po celý rok stejně pěkné počasí s teplotami, které nejdou příliš pod 10 stupňů v zimě po ránu, ale zase nepřevyšují kolem 25 stupňů na odpoledním slunci. Když nedejbože občas klesnou pod oněch zakletých 10 stupňů, hlásí se po celém Mexiku červený alarm, protože prý při teplotách kolem nuly mohou prasknout plíce zimou :)… Inu, jiný kraj, jiný mrav. Naše Anča příliš zimomřivá není, a tak se úplně neřadí do zástupů dětí obouvajících při 15°C sněhule. Ven se tak chodí pravidelně každý den, respektive když říkám ven, myslím tím barevně zdobený školní dvoreček. Na exkurze se sice jezdí, ale z bezpečnostního hlediska až v pokročilejších třídách předškolní výchovy.

Potok slz nad uniformou

Stejně jako v mnoha dalších zemích se děti ve škole nepřezouvají (a ani návštěvy doma se nikdy nezouvají) a konkrétně v naší školce mají dva sety uniforem – v pondělí a ve středu mají tělocvik, takže ráno přicházejí do školky ve cvičebním, a zbylé dny nosí holčičky šatovou sukni a podkolenky v barvách školy a s patřičnou výšivkou. A i když jsem při drobném zapošívání šatiček uronila pár slz a při prvním oblékání do školky jich už byl skoro potok, tak Anča svou uniformu miluje snad ještě víc než školku jako takovou. Snad se tak víc cítí součástí party, kdoví.

Perfektní komunikace

To, co je v naší mexické školce naprosto výjimečné, je způsob komunikace s námi. Každé dítě má svůj sešitek, do kterého každý den zapisují náladu, co dělali, jestli zvládla jít na nočník a tak podobně. V našem případě se ze sešitku stal živý komunikační nástroj, ve kterém si s paní učitelkou píšeme málem i veselé historky na barevných post-itech. Mé velké díky pak patří jejich trpělivosti s odplenkováváním – jednoho dne totiž v sešitku přistál nalepený papír, co hlásal „mami, tati, plenky pryč“ a spolu s tím řadu doporučení a proseb o spolupráci se školou. A světe div se, do deseti dnů byla Anča bez plenky, i když nehody se stanou občas samozřejmě až dodnes, ale paní učitelky vždy s andělským úsměvem a svatou trpělivostí odvětí, že „to se jednou zlomí, stačí jen vydržet“. Jako fakt, mají můj obdiv, na mě je toho moc občas i jen s jedním dítětem.

Pod pokličkou dětské každodennosti

Ale tou úplně nejvýjimečnější věcí, kterou v naší mexické školce cítím, je otevřenost k soužití dětí a jejich rodičů. Při narozeninách spolu všichni krájí dort, bouchají piňatu plnou sladkostí a nechávají tak rodiče nahlédnout pod pokličku jejich každodenního dětského soužití. Vánoční besídka se pak neodehrává na obyčejném dvorku školky, ale přímo v místním divadle, a nad heroickým výkonem „pančelek“ zapojených do choreografií by se i kámen dojetím rozplakal (ačkoliv můj muž dodnes tvrdí, že měl jen něco v oku).

Domácí úkoly pěkně odmala

Co mě hodně překvapilo, je množství domácích úkolů, které děti už v takhle malém věku dostávají. Každý pátek v jejím batůžku přistanou sešity ze španělštiny a angličtiny, do kterých tak přes víkend lepíme, doplňujeme, spojujeme a vystřihujeme dle zadání, ve školce pak zůstávají „spinkat“ učebnice, se kterými pracují. Jednou týdně mají dokonce i hodinu francouzštiny, což nám osobně dělá v rozpoznávání žvatlavých slov bilingvní dvouleťačky ještě větší guláš. Než jsem tuhle pochopila, že barvičky huláká „green“ v angličtině, „rouge“ ve francouzštině, „bílá“ česky a „naranja“ španělsky, chvíli mi to trvalo.

Dvouletá krizová specialistka

A když jsem na počátku minulého dílu vyprávěla o velkém zemětřesení, tak ani tuhle součást mexické každodennosti ve školce neopomíjejí a Anča je daleko větší krizový specialista než já. Já si totiž na občasný zvuk seismického alarmu asi nikdy nezvyknu a vždycky z toho šílím další dva dny, zatímco naše dvouleté dítě se jde ukázkově opřít o nosnou zeď. Ale nebojte, ani tohle se neděje bůhvíjak často a za uplynulé dva roky by se tyhle situace daly na prstech jedné ruky spočítat. Ona ta zemětřesení totiž tak nějak dávají najevo, že občas je prostě člověk proti síle přírody taaakhle malinký a že nic není věčné. A taky že občas jsou prostě věci jednoduše tak, jak jsou a nemá cenu se nad nimi zbytečně rozčilovat. Což je podle mě jedna z nejzásadnějších věcí, co bych byla ráda, kdyby si Andulka ze své mexické části života do té české odnesla. Tak nám držte palce, ať se nám to povede.

Text a foto © Eva Kubátová, Mexikopedie, 2020