Kdo by neznal Antonia Banderase ve filmu Desperado, jak s písní na rtech a s kytarou v rukou zatočí bez mrknutí oka se zlotřilými pistolníky. Dnešní každodenní realita mariachis se však limituje spíše jen na pobíhání kolem šestiproudé „Centrální osy“, která protíná severojižním směrem Mexico City, kde projíždějícím autům nabízí své muzikální služby pro všemožné rodinné oslavy, od křtin až po pohřby.

„Není to snadné živobytí,“ vypráví mi hudebníci na náměstí Garibaldi, kolik vizitek musí rozdat do polootevřených okének aut, aby se ujali na velmi konkurenčním trhu. Ačkoliv sebepropagace v poklusu může hraničit s dobrým vkusem, jedno je jim nutné přiznat – do jednoho jsou to muzikanti vskutku geniální. Vždyť také mají pravděpodobně české kořeny a neříká se nadarmo, že co Čech, to muzikant.

Naši-vaši mariachis

Cože? České kořeny mexických mariachis? Ano, slyšíte správně, legenda (a spolu s ní i historikové) vypráví, že kdysi v 19. století, když do Mexika zamířil Maxmilián Habsburský, aby se stal místním císařem (a o tři roky později už stál před popravčí četou republikánů), odvezl si s sebou z Vídně celý dvůr, včetně středoevropských muzikantů. Vojenská kutálka pak prý Mexičany natolik uchvátila, že tento habsburský odkaz dodnes plní ticho veškerých oslav. Ale pst, ne abyste tenhle příběh vyprávěli samotným Mexičanům, jsou na „svoje“ mariachis patřičně hrdí.

Muzeum s bonusem

Vypravte se na náměstí Garibaldi k večeru, příjemně to tam žije. A až se dostatečně nabažíte hudby, zastavte se v moderní budově Muzea tequily a mezcalu. Jeho stručná jednopatrová expozice vysvětluje v kostce, jak se pálenky vyrábí a nekonečná vitrína představuje více či méně umělecky ztvárněné lahve. A některé jsou vážně skvosty. Co je ale na tomhle muzeu nejlepší, je to, že součástí vstupenky je i degustace na střešní terase, ze které je dolů na pobíhající a drnkající mariachis boží pohled. Tak na zdraví!

Text a foto © Eva Kubátová, Mexikopedie, 2020.