Cesta do hlubin šamansko-katolického kostela

Kdesi na úplném jihu Mexika, při hraničích s Guatemalou, leží stát Chiapas, o kterém se říká, že se vám nad jeho krásou srdce zastaví. A dneska se vám (snad) zastaví dech nad vyprávěním o šamansko-katolickém kostele v San Juan Chamula…

Tohle vyprávění jsem měla připravené na cestovatelský festival Kolem světa, ale zasáhla vyšší moc koronaviru a musel se odložit na neurčito. A tak vám ho přináším alespoň v textové podobě, třeba z toho vznikne i první podcast, kdo ví :)…

Stát Chiapas totiž z celého srdce miluju, je to esence onoho indiánského Mexika, co velká část cestovatelů hledá, a právě tady to najde. Ale ruku v ruce s touhle nádherou jde i moje obří prosba o respekt vůči původním kulturám (já už se s tím respektem asi dost opakuju, ale ono ho fakt nikdy není dost). V šamansko-katolickém kostele ve městečku San Juan Chamula je totiž striktně zakázáno fotit. A když říkám striktně, tak fakt striktně. Mají tu dokonce i speciální vězení pro neposlušné fotografy ;). Místní mi vyprávěli, že je dlouhá léta dokonce lámal i National Geographic, aby tam párkrát mohl blesknout spouští. A po dlouhých letech (!) vyjednávání se tedy Chamulané rozhodli, že stanoví cenu – 150.000 korun za jedno (!!!) stisknutí spouště. A to bylo moc i na Geographic, takže z interiéru kostela vážně neexistují žádné dobré fotky. Jako jo, na Googlu najdete pár pološílených tmavých obrázků našišato, střelených od boku, co ale nesahají realitě ani po ztvrdlou patu (o kotníku ani nemluvě). Poďjme se tedy spolu podívat do útrob kostela a zažijme jeho unikátní atmosféru.

Portál kostela v San Juan Chamula aneb poslední fotka, co je před vstupem legální cvaknout.

Přivřete oči (těžko je asi zavřete, protože s tím se blbě čte, žeano) a představte si, jak vstupujete do kostela. Těžké dřevěné dveře vrznou a kluk vybírající vstupné se na vás usměje. Ještě na vás mrkne a ukáže na červenou cedulku s přeškrtnutým fotoaparátem. Nojo, tady se to fakt nevyplatí, pomyslíte si. Jenže ouha. Najednou vstupujete do úplně vzdáleného světa. Je tu šero a očím se z prosluněného náměstí najednou nechce přivyknout si přítmí. Chvíli tak stojíte u vchodu a v tichu mrkáte, čekajíc, než si váš zrak přivykne novým podmínkám. A je to právě tahle chvilka, co vám dovolí se toho místa z plných plic nadechnout. Cítíte vůni borového jehličí. Je to zajímavé, jak člověk určité vůně asimiluje bez dlouhého přemýšlení a rovnou prostě a jednoduše ví, že je to borovice. Cítíte štiplavý pach dohořívajících svíček, těžkou vůni vadnoucích květin, co se mísí s čerstvým závanem kytic, co přinesli dneska ráno. Cítíte tok staletí, co se v tomhle prostoru jednoduše zastavil. Slyšíte monotónní hlasy modliteb, ale nerozpoznáte jazyk, ve kterém jsou vedeny. Je to mayština a zní jako jakýsi hluboký kolovrátek podivných manter.

Vaše oči si přivykly šeru a rozpoznáváte jednotlivé části interiéru. Po levé i pravé straně máte prosklené vitríny, v nichž se vyjímají všemožní svatí ověšení pentlemi a dary, obklopení svíčkami a květinami. Tady je skutečná čest být majordomem svatého – na tuhle roli rodiny trpělivě vyčkávají dlouhé roky na čekací listině. A tak se po dobu celého roku o svého svatého také patřičně starají – každý den čerstvé květy, svíčky nikdy nesmí zhasnout. V hloubi kostela vidíte zčernalý oltář – původně pozlacené dřevo tu tisíce svíček začoudilo tak, že je skoro nemožné od sebe odlišit jednotlivé postavy.

Země je pokrytá dlouhým borovicovým jehličím. Nikde žádné lavice, žádná klekátka a žádné zpovědnice, jak to známe z našich kostelů. Přímo na zemi tu sedí v kruzích jednotlivé rodiny a prosí své svaté o pomoc. Desítky hubených různobarevných svíček tu více či méně rychle hoří a roztékají se do jednolité vrstvy barevné voskové skvrny, co se mísí s jehličím. „Jak rychlé tu asi mají hasiče?“, napadne vás. Ale najednou jdou všechny tyhle evropské myšlenky pryč, modlitba vrcholí. Pálenka teče nejdřív mezi svíčkami, některé zháší, jiné naopak prskají při nenadálém kontaktu se silným alkoholem. Co nejde na svíčky, patří sklouznout do hrdla. Dalším krokem je Fanta. Nojo, i vedle je Fanta hit, zatímco támhle v rohu, no mrkejte, úplně támhle, frčí Coca Cola Light. Je vidět, že šamani tu mají rozdílné chutě.

Co to ale je v té igelitce na zemi? Šmarjá, ona se pohla! Zakašlete překvapením, štiplavý kouř ze svíček vám už v plicích dělá trochu neplechu. Ona igelitka sice na chvilku ztichla, ale hned se zas rozhýbala. Je to slepice! Nejstarší muž, co vede modlitbu, zatímco ostatní mu více či méně nahlas sekundují, po ní zručně hrábne a vyndá z tašky. Slepice, jako by věděla, co jí za chvilku čeká, v nesouhlasu zuřivě mává křídly, ale mužovy osmahlé ruce ji poměrně snadným chvatem pacifikují a po jejím posledním vzdoru se po kostele vzedme jen drobný vír prachu, co si zase pomalu sedá k zemi a hraje své představení v pruzích světla, co vedou z několika málo vitrážových oken kdesi ve výšce, kousek od stropu. Zvednete oči do výšky, abyste si lépe prohlédli ten zdroj světla, a oči vám oslepí nenadálý příval slunce. Snad proto, když znovu skloníte zrak, abyste pokračovali v tichém sledování osudu slepice z povzdálí, nevidíte do úplného detailu, jak jí hlava klesne v těsné návaznosti na dutě křupající zvuk lámajících se obratlů. Rituál je dokonán, kruh se uzavřel.

Můžete teď úplně otevřít oči a vyjít z kostela zpět na žhavé mexické slunce. Na závěr vám prozradím, proč v kostele nebyly žádné zpovědnice. Ve městečku San Juan Chamula totiž nemají vlastního katolického kněze, kterému by se v průběhu týdne mohli věřící zpovídat. Kněz sem přijíždí jen na nedělní mši, i když kostel je otevřený každý den. A tak si tu místní vymysleli vlastní unikátní přístup ke zpovědi. Každý z oněch svatých ve vitrínách po levé a pravé straně má na krku pověšené zrcátko. Zpověď tady totiž není cílená k bohu, onomu svatému anebo snad jiné katolické autoritě. V Chamule se totiž zpovídají sami sobě. Protože věří, že jedině pokud je člověk v rovnováze sám se sebou a se svými činy, může být v životě úplně šťastný. A to je jedna z nejzásadnějších věcí, co mě Mexiko den za dnem už sedm let učí.