Psal se 9. leden 1932 a na vrcholu hory vypínající se nad městem Oaxaca (čteno uachaka) se schylovalo k jednomu z největších objevů v mexických dějinách – archeolog Alfonso Caso právě odkryl Hrobku 7 v nalezišti Monte Albán. Dokonale řemeslně zvládnuté výrobky ze zlata, stříbra, obsidiánu a korálu, šperky z filigránu, lebky vykládané tyrkysem či pracně zdobená keramika – těchto více než dvě stě skvěle zachovalých obětin bohům se rázem stalo něčím, co nikdo ve střední Americe nikdy neviděl.
Město na Hoře úsvitu
Město Monte Albán bylo po dlouhá staletí tavicím kotlem středoamerických kultur. Jeho název pochází pravděpodobně ze španělského označení „Monte del alba“, tedy „Hora úsvitu“, vzhledem k jeho geografické orientaci. Počátky jeho osídlení však sahají daleko před španělské dobývání, a to až k roku 800 před naším letopočtem, kdy bylo založeno nejstarší mexickou civilizací – Olméky. Na svůj kulturní vrchol si však muselo počkat až do 4. století našeho letopočtu, kdy zde byly etnikem Zapotéků vystavěny impozantní pyramidy, chrámy a hrobky, které můžeme obdivovat dodnes. O pět století později však Zapotékové Monte Albán opustili a správy města se ujali Mixtékové (čteno mištékové). Avšak stejně jako v případě dalších amerických kultur i mixtécké osídlení postupně upadalo, aniž by se dodnes znala příčina zániku tak vyspělé civilizace.
Zapotékové i Mixtékové byli známí svou pohřební kulturou, která pochovávala elitu s poklady nesmírné hodnoty. Když tedy Alfonso Caso odkryl slavnou hrobku, započal téměř 30 let dlouhý proces pracného zkoumání jednotlivých období rozvoje Monte Albánu.
Od Egypťanů k Mixtékům
Naše kroky vedou z naleziště přímo do Museo de Oaxaca, kde jsou v prostorách bývalého dominikánského kláštera uloženy ty nejvýznamnější nálezy celých oaxakských dějin, mezi kterými dominuje právě poklad z Hrobky 7. Na dosah ruky se ve vitrínách lesknou předměty, které jsme dodnes znali pouze z fotografií, a z každého jednotlivého kusu čiší dokonalá mistrovská práce.
Naše pozornost se však stáčí především ke šperkům vyrobeným technikou „ztraceného vosku“. Již staří Egypťané tuto metodu před cca 3500 lety používali pro výrobu předmětů rituálního charakteru a v Americe byla tatáž technika užívána např. také peruánskými Inky, kteří navíc výsledné šperky zdobili drahými kameny. Archeologové dodnes tento proces považují za nejnápaditější výrobní postup všech dob.
Avšak tradice drahých kovů nekončí u muzejních vitrín, právě naopak. Přímo naproti budově muzea se nachází jedna z prodejen Oro de Monte Albán (Zlato z Monte Albánu), která dodnes pracuje s původními technikami kultur oaxakského údolí. Její tradice se datuje k roku 1947, kdy doňa Rosa Quevedo otevřela v Oaxace první obchod specializovaný pouze a jen na šperky. V šedesátých letech pak objevila s rozvojem turismu díru na trhu a zaměřila se na předkolumbovské zlatnické tradice. Od té doby se Oro de Monte Albán stalo symbolem zapotéckých a mixtéckých ozdob, které v kufrech turistů putují do rozličných koutů světa jako cenný suvenýr vysoké umělecké hodnoty.
Slovo dalo slovo a s povděkem kvitujeme pozvánku přímo do útrob nedaleké šperkařské dílny. Místní mistr Luis Morales se s drahými kovy seznámil už v raném dětství. „Můj otec byl také šperkař a právě od něj jsem se už ve svých 10 letech začal učit. Moje profesní cesta byla jasná, navíc odkaz našich předků je potřeba ctít i v dnešní uspěchané době,“ vypráví. „Specializujeme se především na tradiční postupy – filigrán, tedy velmi jemný zatočený drátek, a techniku ztraceného vosku. Ten má výhodu především v naprosto zanedbatelných odchylkách mezi jednotlivými kusy a dokonalosti výsledného produktu,“ vypočítává Luis Morales.
Roztavit – zatuhnout, vyplnit – zatuhnout, zalít – zatuhnout…
Proces ztraceného vosku je nesmírně zdlouhavý – jednotlivé kroky spočívají v postupném tavení a tuhnutí různých materiálů a nelze ho nijak uspěchat. Vše začíná u výroby dokonalého modelu, který bude následně sloužit jako šablona pro všechny další kopie. Ten může být prakticky z jakéhokoliv kovu, který je dostatečně tvrdý a má vysoký bod tavení. „Dnes tu vyrábíme miniaturní kopii masky mixtéckého boha jménem Xipe Totec, který je pro nás velmi významný – je totiž patronem zlatníků,“ vysvětluje mistr šperkař. V Hrobce 7 se našlo několik vyobrazení právě tohoto boha, nejslavnější z nich ze zlata a o velikosti 7×7 cm při váze 117 gramů.
Jakmile je model hotov, zalije se kaučukem a nechá se zatuhnout. Pak se opatrně se rozřeže skalpelem, čímž vznikne rub a líc budoucí formy pro plnění voskem. „Dříve jsme využívali čistý včelí vosk, ten dnešní už je ale technologicky vyspělejší, má stabilnější vlastnosti tavení a jemnější strukturu,“ vysvětluje Luis vymoženosti, které staří Zapotékové a Mixtékové neměli k dispozici. Jakmile je odlitek hotov, je poslední šance na úpravy. Odlitek sám o sobě by měl z formy vyjít perfektní, smí se pouze dočisťovat jemnou jehlou. „Vypadá to jednoduše, ale i plnění forem je otázka mnoha let praxe. A ani ti nejobratnější plniči nemají stoprocentní úspěšnost,“ vysvětluje Luis. „Často se stane, že se vosk ve formě rozlije i do stran, což je samozřejmě nežádoucí. V tom případě ho znovu roztavíme a začneme ještě jednou,“ dodává. Za těch několik minut, co jsme proces plnění pozorovali, vyrobila „plnička“ tři kusy voskových kopií. Z nich byly dvě vadné, a tak šly zpět do kádě na další pokus.
Jakmile je hotov cca tucet odlitků, spojí se do formy tzv. „stromu“. „Záleží na velikosti výrobku, u těch nejmenších může být ve stromu i 80 kusů,“ ukazuje nám Luis obratné napojení jednotlivých odlitků k voskovému kmeni. „Nesmí se samozřejmě vzájemně dotýkat, protože jak dobře strom v tuto chvíli pospojujeme, tak dobře se nám bude následně plnit zlatem nebo stříbrem,“ pokračuje ve výkladu.
Když je strom hotov a překontrolován, dostáváme se do poloviny celého procesu – zalití speciální sádrou. Ta oproti té běžné, která se drolí při teplotě nad 150°C, vydrží i větší žár. Jako při každém z výrobních kroků i zde musí být pracovník opatrný – musí být dostatečně tekutá, aby strom nepoškodila, ale zase ne tolik, aby trvalo příliš dlouho její ztvrdnutí. Luis však má pro každý případ připraveny ukázky jednotlivých kroků a nemusíme tedy čekat na proschnutí celého válce. Už teď je nám ale jasné, že je celý proces o dost komplikovanější, než jsme si představovali.
Kam se ztratil vosk
Sádrová forma, stále s voskovým stromem uvnitř, se vloží do plynové pece a ponechá se tam čtyři hodiny při teplotě kolem 650°C. Vosk se taví při 65°, po této době se tak forma horkem úplně vyčistí. Materiál navíc horkem ještě více ztvrdne, téměř do chemických vlastností porcelánu.
Po čtyřech hodinách je sádrový válec připraven k dalšímu z mnoha kroků – plnění drahým kovem. „Pracujeme především s čistým zlatem a stříbrem, stejně jako naši předkové,“ vysvětluje Luis. Stříbro se při tavení mísí s kyselinou boritou, sypkým minerálem boraxem a dusičnanem draselným, jejichž kombinace zaručí čistotu kovu a kvalitní proces tavení. Samozřejmě je nutné přizpůsobit se chemickým vlastnostem každého z kovů – zatímco stříbro se taví kolem teploty 800°C, zlato naopak okolo 1050°C.
Ale od teorie zpět k procesu výroby – vosk se nám ztratil, jak ale dostat kov miniaturní dírkou do všech zákoutí, která po vosku zbyla uvnitř sádrového válce? „Je to jednoduchá fyzika,“ usmívá se Luis, „stačí obyčejná centrifuga,“ a ukazuje na prapodivné zařízení kulatého tvaru. „Vidíš? Sem se vloží forma a tady se zase roztaví kov, který do ní chceš dostat. Pak už stačí jen pořádně zatočit a odstředivá síla udělá své,“ názorně nám ukazuje Luis. „Naši předkové centrifugu neznali, jejich výrobky měly proto vyšší míru vadnosti. O to větší hodnotu však pro nás dnes mají. Když jsem byl malý, bylo to také složitější než dnes – kov jsme do formy dostávali ručně točením válce na popruhu. Představ si, kolikrát nám forma ulétla a jak jsme potom ten drahý kov dostávali ze zdi,“ směje se pionýrským začátkům v dílně. I dnes je však ona odstředivka sestrojená podomácku – z bubnu staré pračky. Poté, co celý válec zcela vychladne a rozbije se na kusy, aby se z něj dal pohodlně vyloupnout celý pospojovaný strom, se jednotlivé „větvičky“ uštípnou a je hotovo. Snadné, že?
Cestou z dílny se ještě zastavíme u mladého šperkaře, který se věnuje technice filigránu. V masitých prstech obratně drobnými kleštičkami otáčí stříbrný drátek a propojováním takto vzniklých spirálek dává dohromady překrásné náušnice. Jak dlouho trvá vyrobit takový šperk, ptáme se zvědavě. „Čtyři až pět dní na jeden pár,“ odpovídá, aniž by zvedl hlavu. „Je potřeba nekonečná preciznost, ne každý má na to náturu,“ vysvětluje. A Luis se znovu směje a s lehkou ironií dodává: „To víš, tady v dílně jsme všichni trpěliví a mírumilovní, to v dnešní době Mexiko potřebuje.“
Luisovi je 55 let a šperkařství věnoval bezmála celý svůj život. Ačkoliv už by mohl být díky počtu odpracovaných let dávno v důchodu, stále v dílně zůstává a předává své zkušenosti dál. A všem turistům, kteří zavítají do tohoto oaxakského šperkařství, s úsměvem vysvětluje tradiční předkolumbovské procesy. A zas a znovu je nechává žasnout nad tím, jak jednoduché a přitom složité tenkrát byly a dodnes jsou.
Text a foto © Eva Kubátová, Mexikopedie, 2020
