Ve čtvrtek 12. prosince 2019 vyšel na blogu Mexikopedie první článek. Přesně o rok později jsem si tu sesumírovala, co se vlastně všechno za těch 366 dní stalo. Přestupný totiž pro mě nebyl jen rok kalendářní, ale vlastně celý život byl jednou velkou přestupní stanicí.

1) Naučila jsem se udělat si web. Jako chápu, že to pro mnoho lidí není úplně přelomová záležitost, ale za mě to byl obří zlom. Z dost nešikovné historičky se najednou stal člověk, co umí pár základních HTML příkazů. Ani zdaleka není ten web dokonalý. Ale už jen to, že jsem se dokopala koupit doménu, porozumět WordPressu a šablonám, celé to napsat a dát do kupy, je pro mě málem větší výhra než dokončený doktorát.

2) Publikovala jsem 53 článků na blogu Mexikopedie a další nespočitatelný počet článků v seriálu Mexické podivnosti na Lidovkách. Naučila jsem se (a pořád za pochodu učím), jak že to fungují sociální sítě. A že je to fakt jízda. Na Facebooku Mexikopedie už je přes 1.300 milovníků Mexika a mě každý den víc a víc baví všechny ty debaty o jídle, kultuře, tequile a chilli, co tam spolu vedeme. Díky za ně!

3) Napsala jsem knihu. Mexikopedie měla mít původně 250 stran a s grafičkou Zuzkou a nakladatelstvím jsme dlouhé hodiny debatovali o formátu, „aby to nebyla zbytečně velká a tenká knížka“. Mno, a nakonec těch stran Mexikopedie má 424. A není tak nakonec velká a hubená, ale malá a tlustá :). A pokud ji ještě nemáte, tak šup na Kosmas, protože zásoby se (k mé obří radosti) rychle tenčí.

4) Našla jsem si mladé, inovativní nakladatelství, ale… po mnoha týdnech intenzivní komunikace jsem přišla na to, že financování crowdfundingem není cesta pro mě. Dokázala jsem se zavčas se ctí rozloučit a hledat jinou cestu, i kdyby to znamenalo plány s Mexikopedií pozdržet. Velká škola.

5) Našli jsme se po mnoha letech znovu s nakladatelstvím Argo. Kdysi jsme spolu pracovali na historických komiksech. Začalo nové kolečko intenzivních týdnů komunikace, ze kterých vyplynula naše společná cesta a podepsaná nakladatelská smlouva. Ne na jeden jediný díl Mexikopedie, ale rovnou na pět. „Slečno, prosimvás, ale takhle se přece knihy nepíšou,“ vyslechla jsem si v březnu v jejich žižkovské kanceláři, kde voněla káva, stoly překypovaly tunami knih, papírů a návrhů ilustrací. Přišla jsem totiž s tím, že „je to dobrý, už mám čtyři kapitoly z 27 hotové a to přece do června stihneme“. A stihli jsme. A byli všichni do jednoho úžasní. Možná jsou z výsledku překvapení, protože to pro ně vlastně od počátku byla půl napůl střelba od boku. Ale chachááá, to mě neznají! Byť to vypadalo na počátku sebepodivněji, tak jsem to měla do puntíku vymyšlené. A je to obří úleva, že se to povedlo.

6) Naučila jsem se přijmout kritiku. Od recenzentů, přátel, rodiny, zodpovědné redaktorky Mexikopedie, korektorky, čtenářů na sítích… Byla jí spousta. Ale dneska, když po sobě čtu texty v knize, co už vůbec nevypadají jako ty prapůvodní, jsem za celý tenhle proces nesmírně ráda. I za cenu obrovského množství vypitého vína.

7) Našla jsem skvělé kolegy. Grafičkou Zuzkou počínaje (stejně si jí jednou vezmu za ženu!), ilustrátorkou Bárou pokračuje, a redaktorkou Markétou (ne)konče. Myslím, že některé z letošně-nových kolegů můžu dokonce považovat i za přátele, a to s tímhle slovem setsakramentsky šetřím. Dali jsme společnými silami dohromady knížku, na kterou jsem fakt pyšná. Protože je to naše společné mimino, co se rodilo přesně 9 měsíců od podpisu smlouvy s nakladatelstvím. Vždyť vám říkám, že to byl fofr ;)…

8) Udělala jsem šílenou botu. Neověřila jsem si do detailu mexickou legislativu a s hořící koudelí u zadku jsem tři měsíce před odesláním Mexikopedie do tisku začala řešit potřebná povolení na uvedení fotek historických památek u nekončící řady mexických vládních institucí. Uprostřed světové coronapandemie, kdy vůbec nic nikde nefungovalo. Tenhle čtvrtrok nervů bych nepřála ani největšímu nepříteli. Ukázal mi zas na druhou stranu to, s kým můžu počítat, když dojde na lámání chleba, a s kým ne tak úplně. A že i to nepočítání je vlastně dobře. Naučila jsem se totiž, že ne každý si z mé vyňuňané knížky musí nutně sednout radostí na zadek a vesele tleskat. Další obrovská lekce.

9) Sehnala jsem sponzory. Nedopadl nakonec ani jeden. Coronavirus na jedné straně, tuna bezvýsledného přemlouvání jinde, last-minute žádost o změny tam, kde to vypadalo, že to fakt klapne. Naučila jsem se říct „ne“ na spolupráci, která není podle mých představ a která by mi víc vzala, než přinesla. Odmítla jsem kompromis, který by znamenal prodat obsah a přizpůsobit ho tomu, kdo platí. Našla jsem svou vlastní cenu a hranici. Zaplatila jsem za ni ale jen penězi, a ne svou vlastní integritou, a to je nejvíc.

10) Zas a znovu jsem si uvědomovala, jaké mám štěstí, že mám vedle sebe parťáka, co tu je i přes všechny koróny a knížky na světě. A že to se mnou tenhle rok neměl vůbec lehké. Ale teď máme spolu děti dvě – Andulínu, jíž je Mexikopedie věnovaná, a Mexikopedii jako takovou. Protože bychom ani jednoho z nich nedali za nic na světě.

Dělá mi radost, pokud (alespoň) jedno z našich dětí dělá radost i vám!

Veselé Vánoce!

Vaše Eva

Text © Eva Kubátová, Mexikopedie, 2020

Foto © Amaresh Valdéz Narro, 2020