Na jednu stranu se jim celý život cíleně vyhýbám a na druhou stranu jsou to právě oni, kdo stojí za mým životem v Mexiku. Klauni. Jojo, ti paňácové s červeným nosem a velkýma botama. Tak dneska bude řeč právě o nich.

Kdysi v hluboké minulosti, když jsem byla v Mexiku poprvé a nestačila jsem na všechno kolem valit oči, jsem se náhodou ocitla na oslavě křtin. No, a tam jsem nestačila valit oči už vůbec. Začalo to plamenným proslovem kněze o „prvotním hříchu, se kterým přichází děti na svět a proto na nich dneska musíme provést exorcismus“. Mno, vám teda nevím, ale radši se k tomu dál nebudu vyjadřovat, co kdyby to byla pravda, nožejo.

Odpolední dětská párty se pak nesla v duchu uřvaného klauna, co přišel se dvěma polo-sexy pomocnicemi v proužkovaných podkolenkách, co se kolem něj pořád ovíjely, a já si radši do pusy cpala další a další tacos, abych nějak zaměstnala pokleslou sánku z nekončícího kulturního tyjátru.

Když v určité chvíli začal klaun děti nudit, jeho pozornost se obrátila na dospělé, a to byla teprve show! Klaun předváděl scénky ve stylu „vracím se domů namol a čeká mě doma žena s válečkem v ruce“, načež se přítomné matky od rodin umně vciťovaly do dramatických scén z partnerského života za zavřenými dveřmi. Telenovela hadr. Ale fajn, děti se řezaly smíchy, tak to účel splnilo. Do mě se už ale další tacos nevešly. (No a když jsem v úvodu nadnesla, že právě klaun stál při mém počátku života v Mexiku, tak to byl právě tenhle uřvaný paňáca, co si vzal na paškál mého manžela-to-be a z celého toho kulturního šoku jsme se pak spolu dali do řeči a bylo to…)

A najednou střih a já stojím v hloučku lidí v parku, obklopujících právě probíhající představení ehm, klauna. Mexická rodinná neděle v parku Chapultepec jako vyšitá. Dvouletá plavčice tleská, tančí salsu, ryčí smíchy nad sprostonárodními vtipy, kterým rozhodně nemůže rozumět, kormidelník se nad naší přítomností na téhle naprosto a úplně povrchní zábavě choulí v růžku a moc nechápe, co to tam vlastně děláme (a ve stejné chvíli na telefonu pokoutně googlí aktuální výsledky amerického fotbalu, další nedělní mexické zábavy), ale co…

Je to pecka, slzy smíchu se koulí po tvářích, objektiv foťáku krouží po tvářích kolemstojících a s úplnou přirozeností cvaká ty obří úsměvy od ucha k uchu, až se najednou ozve: „Čááááááu, güera (aneb generické označení pro holku světlejší pleti), odkud jseš?“ a všichni kolemstojící najednou s těmi obrovskými úsměvy zírají na mě. „To je super, že jsi z Česka! Nemám tucha, kde to je, ale vítej, jsme rádi, že jsi tady!“ „Díky, já taky,“ jen tak neslyšně hlesnu do potlesku ještě většího než všechny ty úsměvy najednou. A myslím to úplně vážně, klaun neklaun.

Mexická kultura je klaunů plná. Zábava pro děti se postupně proměnila v určitý druh stand-up comedy, ve které se řeší i ty nejpalčivější problémy současné kultury. A jo, i dneska v parku zazněla témata jako narcos, rozvody či pouliční násilí. Ale zabalené do toho klaunského úsměvu to tolik nebolelo. Tak třeba právě tohle je cesta za lepším Mexikem, kdo ví. Koho by to zajímalo a rozumí španělsky, mrkněte na tuhle top desítku nejlepších mexických klaunů i s videoukázkami a dejte vědět, jestli vás někdo chytnul za bránici.