Milé děti, dneska si povíme pohádku. O šustících křídlech andělů a o tom, jak se překrásné mexické město Puebla jednoho rána probudilo zněním zvonů.

Bylo nebylo, psalo se 17. století a v koloniální pýše španělského impéria se skvělo město Puebla. Tedy Heroica Puebla de Zaragoza, abychom byli úplně přesní. Protože není koloniální pýchy, která by současně nebyla ani Heroica, hrdinská. A rovněž není koloniální pýchy bez pořádné katedrály.

A tak se stavělo a stavělo. Dlouhá a předlouhá desetiletí, jen aby katolický svatostánek stál za to. Stavitelé měli napilno i z jiného důvodu – právě katedrála v Pueble měla být tou úplně první v kolonii Nové Španělsko. A ač je to s podivem, o celé čtyři roky předběhla monumentální Metropolitní katedrálu v hlavním městě Mexiku.

Říká se, že architektonické plány měly zvednout hlavní loď do výšin nevídaných tak, aby do ní proudilo sluneční světlo, a navíc prý měla alespoň vzdáleně připomínat pyramidální strukturu. Však náboženský přerod nativního obyvatelstva v katolickou víru byl právě v největším rozmachu.

Kromě dekorativního interiéru zdobeného zlatem a sytě rudého exteriéru, který měl snad také připomínat červeně zbarvené pyramidy původního obyvatelstva, byly vystavěny obří zvonice. A to tak, že když říkám, že obří, tak vážně obří. Však také každá z nich měří 70 metrů. Na evropské poměry vlastně nic moc, řeknete si – taková katedrála Svatého Víta ji přerůstá o více než 20 metrů. Ale když vezmeme v potaz to, že je Puebla jedním ze seismicky nejaktivnějších center v současném Mexiku, a že o další aktivity tohoto druhu se postará nedaleká sopka Popocatépetl, šlo o architektonický risk non plus ultra.

Katedrála stojí, stejně tak i zvonice. Zbývá jen dostat na ni zvon. Jenže ouha. Celých třicet dní se společnými silami snažili všichni puebelští řemeslníci dostat ho nahoru, ale osm tun kovu se nechtělo poddat lidské síle. Co budeme dělat s katedrálou bez zvonu?, ptali se hlavního stavitele a ten jen lomil rukama.

Jedné noci, když hlídače stavby přemohl spánek, vstoupili mu do snů andělé, kteří sestoupili z nebes, aby vyzvedli zvon na jeho určené místo. Noc byla klidná, i hlídač tedy pořádně zabral a probudil se až ráno. Ale jak se probudil! Stejně jako celou Pueblu ho ze spánku probral překrásný zvuk zvonů katedrály, které rozčísly ranní ticho. A i když nikdo neví, jak se do té obří výše sedmdesáti metrů dostaly, zvoní tam dodnes.

Text a foto © Eva Kubátová, Mexikopedie, 2020