Jednoho krásného dne mi z projektu Rodiče vítáni přistál ve schránce email, že by rádi věděli, jak že to tu v Mexiku probíhá ve školkách. A protože jsem pro každou špatnost, tak jsme se hned domluvili. Ale znáte mě, slovo dalo slovo, dvojka dala dvojku, a 12 normostran textu bylo na světě. A i přes všechnu snahu a rozdělení textu do dvou částí se to na jejich portál nepovedlo dostat celé. A tak vám tu přináším zcela originální, původní a needitovanou verzi toho, jak jsem se v tom Mexiku vlastně ocitla, jak že je to tu s mateřskou dovolenou a proč naši školku bezmezně milujeme. Tak si hoďte pěkně nohy na stůl, kafe mějte po ruce a příjemné počtení!

Můj mexický příběh je o mnoho klasičtější, než by se mi samotné líbilo, ale i já jsem kdysi přijela na návštěvu (nechť mi ke cti slouží, že ne za pouhými prázdninovými radovánkami, ale do koloniálního archivu, kde jsem hledala materiály ke své dizertační práci) a cit jednoduše vzplanul. Nejprve k zemi jako takové a logicky se po chvíli přetransformoval v lásku i k jednomu Mexičanovi, co se úplnou náhodou stal mým životním parťákem a máme spolu (další úplnou náhodou) malou Andulínu, formálně tedy Annu Carmen, dle jmen jejích česko-mexických babiček a prababiček. A i když nejspíš neplánujeme v Mexiku zůstat navždy, je pro nás nesmírně důležité, aby naše dcera cítila jak své české, tak mexické kořeny. Přesun plánujeme v horizontu několika let právě především kvůli vzdělání – to kvalitní je počínaje základní školou v Mexiku věcí nesmírně finančně nákladnou a často připomíná hon o exkluzivnější a dražší instituci. Ale o tom až jindy, teď chodí Anča sotva rok do školky, tak se spolu pojďme mrknout, jak že to tady v předškolním vzdělávání vypadá. Ale vezměme to úplně od píky, když se prcek narodí.

Když děti mají děti

V Mexiku totiž není bůhvíjaký sociálně podpůrný systém, aneb jak můj manžel s hořkou ironií s ohledem na řadu sociálních problémů v zemi říká: „je nás 125 milionů i bez podpory v rodičovství, a co teprve kdyby tu mateřská existovala“. Ačkoliv to zní velmi tvrdě, nalijme si čistého vína – v Mexiku velmi často chybí osvěta v sexuální rovině, na mnoha místech a v řadě rodin se drží striktně katolické principy zděděné po španělské kolonizaci, a tak není výjimkou vidět „děti mít děti“. Dodnes vzpomínám na to, jak jsme po jedné prozvracené noci naší Anči skončili na místní dětské klinice, kde sedělo s úplně malým miminkem sotva patnáctileté děvče a vůbec, ale vůbec netušilo, co s plačícím dítětem, co jí to ráno spadlo z přebalovacího pultu, dělat. K mému překvapení se toho miminka během chvilky ujala jiná velmi mladá slečna na pokraji dospělosti, a nakojila ho. Úplně cizí slečna nakojila úplně cizí dítě. Pro našince věc takřka nepochopitelná a přesahující jakékoliv rámce společenských konvencí. A přesto ve své ryzí podstatě nesmírně krásná. Ale nemyslete si, jednalo se vážně o pouhé krizové řešení, není to tu na denním pořádku ;)… Ale zpět k pointě dětí, co mají samy děti – při dlouhém čekání jsem se pak s onou patnáctiletou maminkou dala do řeči a ta mi s pláčem vyprávěla, jak vlastně dodnes netuší „proč se to stalo“. Na můj překvapený výraz jen dodala: „Když on mi slíbil, že se mnou nebude dělat to, co dělají ve filmech, když se rodí děti“. Dodnes přemýšlím, jak šílené to musí být, když vám je patnáct a řešíte tak maximálně test z matiky a beďara na čele a najednou vám začne růst pupek a po devíti měsících porodíte dítě. A nikdo, vážně nikdo, vám během celé té doby nevysvětlí, jak se to mohlo stát. Ale nerada bych zněla jako ostrý kritik, ani tohle není zas tak běžné a věřte mi, že mexická mládež umí Google používat na svých chytrých telefonech úplně stejně dobře jako ta česká. Chce se mi věřit, že ona extrémně mladá maminka byla prostě výjimkou. Protože jinak je mexický vzdělávací systém, alespoň v té předškolní rovině, institucí hýčkající jak děti, tak rodiče. A já už teď vím, že až se budeme stěhovat, naši školku bude nesmírně těžké, ne-li nemožné, nahradit.

Zakletých 84 dní

Než jsem se tu v předchozím odstavci úspěšně zamotala do vzpomínky na extrémně brzká těhotenství, mířila jsem k sociálnímu systému a mateřské, potažmo rodičovské. Pokud v Mexiku něco takového vůbec existuje, tak se jedná o pouhou mateřskou v rámci 84 dní celkem, a to ještě musíte mít štěstí a být zaměstnaná na smlouvu a odvádět patřičné dávky, což tedy není standardem mexické většinové populace už vůbec. Zemí totiž hýbe hlavně šedá ekonomika, kdy se ony minimální příjmy (v Mexiku jen pouchých 5 procent z celkového počtu 125 milionů obyvatel dosahuje na příjem vyšší než 12.000 korun měsíčně, a to jsou tu ceny velmi obdobné jako v Česku) plynou hlavně v hotovosti, a tudíž se ani nedaní, ale také z nich neplynou žádné výhody (o podpoře v nezaměstnanosti se tu může většině pracujících jen zdát). A oněch 84 dní mateřské myslím skutečně celkem, tedy před porodem, při porodu a po něm. Když jsem před porodem vyučovala dějiny na místní soukromé vysoké škole, smlouvu jsem podepisovala těhotná. Ačkoliv bych ani tady bývala dle zákona nemusela, přiznala jsem barvu, protože termín porodu a konec semestru spolu poměrně dost kolidovaly a přišlo mi to prostě fér říct. A kupodivu s tím nikdo neměl sebemenší problém. Každé ráno jsem tak jezdívala v půl páté ráno téměř dvě hodiny tam a odpoledne v šílené dopravě Mexico City další dvě hodiny zpět, tedy časový standard, co se tu běžně za prací dojíždí (a někdy i víc). Dodnes přemýšlím o tom, jaké by to bývalo bylo, kdyby tehdy v září 2017 nepřišlo obrovské zemětřesení, co univerzitní budovy natolik poničilo, že se konec semestru odehrávala výuka v online režimu z domova. S oněmi 84 dny se totiž může hýbat a mohou se tak posunout na období po porodu, což z logických důvodů řada matek udělá, prostě chtějí být co nejdéle s dítětem. A o to víc, když tady hrajeme s časovým horizontem několika málo týdnů. A tak není výjimkou, že s trochou přehánění málem ještě v den porodu jdete v úplné pohodě do práce a oněch 84 dní poté dítě předáte v horším případě nějaké vzdělávací instituci, potažmo jesličkám, a v tom lepším prostě do náruče babičky, která vaši nepřítomnost coby matky bude plně suplovat. A pokud pro mě představa čtyř hodin v dopravní zácpě a plného pracovního nasazení pár dní před porodem byla poměrně vzdálená, pak tohle je pro mě prostě představa naprosto bizarní. Oproti českému mentálnímu čipu, který velí, že prostě „budete tři roky na mateřské, protože tak to prostě je“, je mexická realita úplně jinde. A my jsme měli štěstí, že jsme to tak nemuseli mít. Ale stalo se, že jsem právě kvůli onomu zemětřesení porodila o měsíc dříve, než jsem měla termín. A tak jsem jednu slunečnou neděli doznámkovala poslední testy, uzavřela semestr a konečně si dala šálek čaje a těšila se na poslední týdny čekání na miminko, no, a druhý den nato byla Anča na světě.

Šup do práce

Na univerzitu už jsem zpět nenastoupila, protože představa dlouhého dojíždění mi prostě příliš radosti nedělala a cena odloučení od dcery by byla až příliš a zbytečně vysoká. „Odkroutila“ jsem si oněch 84 dní mateřské, poděkovala jsem a bylo hotovo. Ale to jsem si mohla dovolit jen proto, že onen pedagogický příjem nebyl mým jediným. Když byly Andulce dva měsíce, znovu jsem začala překládat, i když z pohodlí domova, a když jí byly měsíce čtyři, poprvé od porodu jsem čtyři velmi intenzivní dny tlumočila, vše za nesmírné podpory mého muže a snad i pochopení našeho miminka, které jako by cítilo, že je tahle profesní část pro mě nesmírně důležitá.

Kouzelné slovíčko „školka“

A tak měsíce ubíhaly, Anča přes den pospávala v hojdavaku připevněném na můj palec u nohy, já zuřivě překládala během všech jejích siest a přitom pohybem nohy houpala. Jenže oslavila první rok a siesty už nebyly tak dlouhé a ani tak časté a já tak najednou pracovala často přes půlnoc. A první červíček v konceptu „budeš se tři roky starat čistě jen o své dítě, protože tak je to správně“ začal hlodat. Nutno podotknout, že i když v Česku platím daně a vždy tomu tak bylo, tak nesplňuji svým pobytem v zahraničí podmínky pro přiznání rodičovského příspěvku, a tak jeho nedávné zvýšení sleduji jen z povzdálí, s úplně, ale vážně jen úplně drobným povzdechem. Ale jak se říká, každý svého štěstí strůjce a my jsme si vybrali cestu, která se s rodičákem prostě neslučuje a ani za mák toho nelitujeme. Ale kruhy pod očima byly najednou po nočních šichtách čím dál hlubší a přišla spásná myšlenka: školka.

Holčička sem, holčička tam

Hodila jsem ono kouzelné slovíčko na „š“ do Google Maps a vydala jsem se s kočárem na obhlídku okolí. V jedné mi řekli, že nemám nárok, protože je státní, na druhou pak byla rok a čtvrt stará Anča zase moc malá, jinde zas moc stará, protože brali jen 40denní miminka. V další si mě paní ředitelka posadila a nad vytištěným plánem měsíčních plateb neustále opakovala „holčička přijde“ a „holčička se nají“ a „holčička bude po obědě spát“, aniž by se za celou dobu zeptala, jak že se ona „holčička“ vůbec jmenuje. Až jsme došli k základní škole, na které byl i obrovský nápis „školka“. A nevím, čím to bylo, ale prostě jsem věděla, že jsme na správném místě. A snad proto, i když mi hned po zazvonění řekli, že přijímají děti až od dvou let, jsem se nenechala odbýt a zeptala se, jestli se můžeme jít podívat dovnitř. A bylo to. Po Mexiku a Mexičanovi další láska na první pohled. Možná to není ta nejvíc high-tech školka, možná není tak vymazlená jako jiné v jiných čtvrtích a možná není ani nejlepší ze všech na světě, ale pro nás taková je. Protože jí s námi s Ančou tehdy prošla mladá a rozesmátá paní ředitelka, co se nejdřív ze všeho zeptala na Andulíny jméno a o ceníku a podmínkách se mnou debatovala při tom, co jsme se všechny tři zvesela klouzaly na dvorku na klouzačce. (Prý pár sklouznutí perfektně vyčistí hlavu při návalu administrativních úkonů – doporučuje devět ředitelek mateřinek z desíti.) Inu, limity nelimity a standardy nestandardy, na klouzačce paní ředitelka tehdy zhodnotila, že Anča dobře chodí a obstojně komunikuje a že by bylo prima, kdyby si u nich začala zvykat. Druhý den nastoupila.

A o tom, jak to bylo dál, si přečteme příští týden ve středu, milé děti ;)…

© Text a foto Eva Kubátová, Mexikopedie, 2020