Santa Claus či Papá Noel, Ježíšek, Tři králové a do toho ještě na začátku prosince Mikuláš. To je vánoční guláš non plus ultra. A tak vám v prvním článku roku 2021 prozradím, jak jsme to sfoukli v té naší mini česko-mexické rodině.

Žijeme v Mexico City, ale doma se u nás mluví španělsky i česky. Naše tříletá Anča z toho následně vyrábí gramatické analogie jak stehno, které by si zasloužily vydání vlastního slovníku. „Maminko, mira, estoy hajando,“ hlásí, když se svalí na pohovku. „Oh my God, viene el Ježíšková,“ znělo zase čím dál častěji v době předvánoční s angličtinou jako bonusem. Proč Ježíška označuje ženským rodem a rovnou ho i z fleku přechýlila na paní Ježíškovou se mě neptejte, třeba má nějaké vánoční informace, které nám dospělým zůstávají skryty. Ale kromě slz smíchu prolitých nad gramatickými kreacemi našeho dítěte jsme si celý prosinec lámali hlavu hlavně s tím, kdo že k nám vlastně přinese dárky pod stromeček. Přeci jen loni jsme to ještě nějak sfoukli, dvouleté dítě se nějakých velkých vysvětlování nedožaduje a bylo jí docela šumafuk, jestli barevné a lesklé balíčky pod stromečkem byly zrovna od Santa Clause nebo Ježíška. V Mexiku navíc vede Santa Claus a sekundují mu s druhou náloží dárků snad jedině Tři králové. A s touhle převahou je Ježíšek jaksi dost v nevýhodě.

Nekončící fiesta (o třech lidech)

Dost nám uvolnila ruce pandemie. Já mám tu holku (myslím tím pandemii, už jsme se spolu totiž jaksi sžily a vlastně jsem si ji už personifikovala do imaginární kámošky) čím dál radši. Teda samozřejmě jen v tom ohledu, že v domácí karanténě (anžto tady v Mexiku to je vlastně dost stejnej PES pro každou ves) jsme se naučili příjemně žít, smát se od rána do večera, a dokonce i odevzdat nějaké ty pracovní hodnoty. Ale ať tu teď pandemicky nementoruju – to uvolnění rukou jsem myslela tak, že jsme si po pár večerech prostě ujasnili, že se na rodinné návštěvy nechystáme. A zažili jsme tak neopakovatelnou situaci – prostě jsme si to mohli nastavit přesně tak, jak se nám zrovna zlíbilo. Protože jindy by se setkala celá široká i daleká mexická rodina a byla by z toho nekončící fiesta. Což je sice pecka a já jsem zrovna pro jakoukoliv fiestovou špatnost, ale ty letošní Vánoce byly taky moc prima. A jak je naším dobrým zvykem, udělali jsme z nich ultra kulturní guláš.

Mikuláš v karanténě

Když přeskočím Mikuláše, při kterém jsme s mou báječnou kamarádkou Ivou (co to má doma dost podobně česko-mexicky nahozené jako my) děsily naše děti čertem a andělem (anžto Mikuláš se v Mexiku prostě blbě vyrábí, tak jsme řekly, že má COVID a je v karanténě), a bušili jsme do piñaty (která k Mikuláši rozhodně nepatří, ale vzhledem k tomu, že je to stejně všechno guláš, tak co by ne, žejo), Vánocům předcházelo pečení vánočního cukroví. To se v našem podání s Ančou zdrclo na jednodruhovou nabídku lineckého cukroví. Teda vlastně sušenek, protože jsme to snědli ještě než jsem stihla vyndat marmeládu. Premiérou pro mě byla výroba domácího vaječňáku (dokonce i Tuzemák jsme do něj v našem česko-mexickém výrobním týmu šoupli!).

Tým Ježíšek & Santa Claus

Obligátní dopis vánočnímu týmu „Ježíšek & Santa Claus” o pár dní později nastavil to, že letošní Vánoce budou prostě na sněhu. A to se v Mexiku poměrně blbě dělá. A tak jsme fixlovali s moukou (neb internetovými fóry doporučovaná soda bikarbona zrovna jak na potvoru došla). Dopis si totiž Ježíšek odnesl z terasy v nestřeženém okamžiku a světe div se, nechal za něj na oplátku lízátko. Dobrý, nová vánoční tradice vytvořena.

Zvoneček za 60 vteřin

Ježíšek k nám nakonec vážně přišel i přes veškeré hrozby, že když se dítě nebude chovat slušně, tak z toho určitě vyvodí nějaké dárkové důsledky. Ale světe div se, hodil si to hned po ránu. Protože jsme prostě uznali, že pokud dáme Anče první dárek večer před spaním, do postele jí nedostaneme ani heverem. A vyšlo to na jedničku. YouTube nahrávka „Ježíškův zvoneček za 60 vteřin“ byla jen třešničkou na dortu, která nás všechny tři vytáhla ještě v pyžamech z postele. „Ale vždyť Ježíšek chodí až večer,“ ptala se mě moje maminka po Skypu, co že to je za novoty. „To víš, to je ten časovej posun,“ odvětila jsem hrdopyšně, jak jsme na to vyzráli.

Mrkev, salát, džus a sušenky

Druhý den ráno se opakovalo vlastně totéž, jen tomu předcházela lehce bizarní situace, kdy jsme se kolem půlnoci chystali spát a najednou MMMM (můj milovaný mexický manžel) zahlásil: „Kruci, a co Santa?“ A tak jsme dupali kolem dokola v obřích martenskách a v druhém kole ještě ohryzávali mrkev a list salátu, upíjeli ze sklenice džusu a cpali do sebe sušenky – tedy menu, které naše dcera bombardovaná neustálým přívalem kreslených pohádek americké provenience připravila pro Santu a jeho pomocníky. A bylo to taky super.

Bizarní vánoční menu

A úplně stejně bizarně vypadalo i naše vánoční menu. Teda menu – spíš jedna kontinuální linka jídel, které se vzájemně prolínaly. Bramborový salát (kterému v Mexiku a dalších španělsky hovořících zemích říkají ensaladilla rusa, tedy „ruský šalátik“), ryba (obyč tilapie, neb kapra bych tu asi nedohledala, a navíc neobalovaná ale jen přírodní, protože kdo by se s tím patlal), jablečný salát (mexická vánoční dezertní mňamka), vánoční punč (pěkně s piquete, tedy s panákem) a chilaquiles. Ty sice k Vánocům úplně přímo nepatří, ale za mě není lepší snídaňové (či pozdně-večeřové) záležitosti než právě chilaquiles. Protože když už jsme zmotali bramborový a jablečný salát, Ježíška a Santu, Mikuláše s COVIDem a navíc z Ježíška vyrobili paní Ježíškovou, už je asi vážně jedno, jestli si k tomu dáme chilaquiles.

Ještě nekončíme!

A ještě jednu věc vám prozradím – tyhle naše prapodivné vánočně-kulturní orgie ještě nekončí. Hned ve středu 6. ledna totiž přijdou Tři králové a zakrojíme u toho tříkrálový závin, o kterém je celá jedna kapitola v Mexikopedii. Ale o tom vám povím zase příště.

Šťastný nový rok!

Text a foto © Eva Kubátová, Mexikopedie, 2021