Xochimilco (čti sočimilko) – místo na úplném jihu Mexico City, které žije svým prapůvodním tempem, kde určují životní rytmus plovoucí turfové zahrady, kde v kalných vodách mezi nimi žije endemický druh „vodní zrůdy“, jak poeticky Aztékové nazvali zdejšího obojživelníka axolota mexického, a kudy se dá proplouvat na bárkách trajineras s pocitem, že jste se přenesli do jakýchsi indiánských Benátek.

A právě tady je načase zpomalit, přestat se honit za vidinou „vidět z Mexika všechno“ a strávit klidně půl dne na pestrobarevné loďce, pít pivo, poslouchat muziku a ochutnávat z plovoucích stánků místní verze rychlého občerstvení, čítající od vařené kukuřice, dokřupava smažené vepřové kůže až po všemožné druhy tacos.

A pokud to s tím zpomalením vezmete skutečně vážně, zajeďte se podívat na Isla de las muñecas – Ostrov panenek. Ekvivalentem českého „dlouhé jak Lovosice“ je totiž mexické rčení „dlouhé jako den na trajineře“, protože od nejbližšího přístaviště čítá cesta na lodi poháněné pouze dřevěným bidlem loďkaře dobrých šest hodin včetně cesty zpět. A ačkoliv je cena více než značná – tahle legrace vás vyjde na dobrých 3000 korun (pokud tedy najdete stejně naladěné cestovatele, hurá do toho, protože místní bárka pojme až 18 osob), zážitek je to více než obskurní.

Ekvivalentem českého „dlouhé jak Lovosice“ je mexické rčení „dlouhé jako den na trajineře.

Stovky panenek na ostrov začal před více než sedmdesáti lety umisťovat don Julián Santana poté, co u břehu nalezl utopenou dívku, jež se zapletla do kořenů leknínů, a od té doby nenalézal klidu. Panenky tak začal věšet na stromy, aby místo ochránil před zlými duchy, kteří přicházeli spolu s duší utopené, s vroucí touhou, aby dívka mohla konečně odpočívat v pokoji. Garantuji vám, že po této bizarní návštěvě vám návrat mezi hlučné plovoucí mariachis a vyřvávající prodejce všeho možného bude připadat jako cesta do nesmírně barevného ráje.

Chcete vědět, co bylo dál? Tak šup do trafiky pro lednové Lidé a země, na stáncích už od 8. ledna 2020!