Mílovými kroky se blíží datum 16. září a spolu s ním se celé Mexiko obléká stále více do zeleno-bílo-červené trikolory. Obchody se plní vlaječkami, pekárny rozličnými druhy pečiva s cukrovými polevami v mexických barvách a významně roste spotřeba levné pyrotechniky, z čehož mě každoročně chytá psotník, protože mám furt pocit, že se někde střílí (haha, abych těm mexickým stereotypům dala potřebné grády). Jsou tu Fiestas Patrias, výročí mexické nezávislosti! Viva México!

Dneska zabrousíme trochu do historie. Místokrálovství Nové Španělsko, jak se koloniální celek na území dnešního Mexika, jihu USA, Guatemaly, Belize, Kostariky, Hondurasu, Nikaraguy a řady dalších států nazývala, měla za sebou necelé tři století nadvlády, a její obyvatelé toho měli už, stručně řečeno, prostě dost.

A tak se jednou za kuropění, dne 16. září 1810 rozlehl po městečku Dolores, nějakých 300 kilometrů od hlavního města, hlas kněze Miguela Hidalga y Costilly, který svolával do zbraně proti koloniálnímu impériu. Rozezněl se zvon místního kostela a první protikoloniální formace byla na světě. Dneska se to městečko nejmenuje Dolores, ale Dolores Hidalgo, právě na počest tohohle kněze. A federativní jednotka Guanajuato se tak může pyšnit přízviskem kolébky boje za nezávislost na Španělsku.

Tenhle historický moment je vepsán do mexických dějin jako „Grito de Dolores“, tedy „Výkřik z Dolores“. Pro pobavení vám ještě povím, že se prý jednou nějakému českému historikovi (přiznám se, že nemám tucha, kdo to byl, anebo jestli tu nešířím nějakou městskou legendu), povedlo nesprávně to přeložit jako „bolestný výkřik“, neb „Dolores“ znamená „bolesti“. Ale konec historických drbů, zpět k tomu, jak to bylo dál.

I když se boje za nezávislost trochu protáhly a zakončily se až o celých jedenáct let později, roku 1821, dodnes se slaví právě onen Výkřik. Oslavy datují až do roku 1825, kdy byli ve speciálním vydání novin všichni Mexičané vyzváni, aby své domy, okna a balkony rozsvítili na počest slavného výročí. Dokonce i „náš“ Maxmilián Habsburský se prý zasloužil o popularizaci tohohle národního svátku, když dojel v kočáře do samotné kolébky nezávislosti v Dolores a zrealizoval Výkřik na počest kněze Hidalga.

Maxmilián tehdy hlásal z balkonku, ze kterého prý svolával Mexičany do zbraně i sám Hidalgo. Prý. Protože jak už tomu tak bývá, nikdo moc neví, jak to vlastně tenkrát roku 1810 s Hidalgem bylo. Celý tenhle začátek mexické nezávislosti je vlastně dost v mlze historických záznamů. Neví se přesně, v kolik to bylo, kde přesně se to stalo (jako městečko je jasné, ale tápe se v otázce balkonků a uliček) a co že to kněz Hidalgo pronesl za slova. Verzí je tuna a vybrat si může každý podle svého gusta.

Ostatně tak nesmírně rádi dělají i sami mexičtí prezidenti. Ke „standardizované“ verzi Hidalgova Výkřiku si totiž každý přidá pár slov v souladu se svým politickým programem. Slov je spousta a každý si je prezentuje po svém. Jedno dvousloví je však ve všech proslovech á la Hidalgo neměnné a všichni to dobře známe – je to výraz, který se zapsal do celosvětových všeobecných znalostí o Mexiku hned vedle sombrer a tequily. Tím výrazem je „Viva México!“ [viva méchiko], tedy „Ať žije Mexiko!“. Tak až to jednou třeba budete sami hulákat nad nějakou dobrou tequilou, tak aspoň budete vědět, odkud že tu vítr dějin vane.

Až se se při Fiestas Patrias huláká o sto šest a tequila teče proudem. Protože každá správná fiesta připomínající nezávislost Mexika začíná už 15. září, tedy v předvečer Výkřiku. Veselí se totiž protáhne právě až do onoho kuropění 16. září, kdy z Hidalgových úst zaznělo první “Viva México!”

Text a foto © Eva Kubátová, Mexikopedie, 2020