Mexické podivnosti

Jak být matkou v Mexiku a nezbláznit se z toho

Je už tomu rok a kousek, kdy jsem slavila své bloggerské počátky, ale tehdy se Mexikopedie sotva počůrávala do zatím neexistujících plenek, zatímco moje kamarádka Ivanka už si úspěšně frčela na Španělštině do plavek. A jak jsem se tehdy sama nechala slyšet, chudák Ivanka si musela založit blog, abych já mohla sepsat konečně to, co se mi prvních deset měsíců života naší plavčice Anny Carmen seběhlo za surrealistické zkušenosti tady v Mexiku. No a podívejme se – rok se s rokem sešel a já si tu plynule připravuju pokračování na vlastním blogu. Načasování pak není jen tak ledajaké – Mexikopedie je po letech, kdy se pomalu rodila v myšlenkách, mým vánočním dárkem a taky dárkem pro naši Andulínu. Protože i když možná v Mexiku nebudeme žít navždy, tak právě tyhle řádky jí připomenou, že i tady má svoje kořeny a třeba se v tom velkém světě nebude cítit zas tak ztracená. Tak proč si při téhle předvánoční chvíli nepřipomenout všechen ten miminkovský mexický bizár (a oprášit u toho prapodivnou slovní zásobu)?


Vězte totiž, že v tomhle postu se s vámi podělím o to, jak člověku zůstává rozum (a v tomto případě i těhotenský buben) stát při kontaktu s mexickými pověrami, mýty a legendami, které opřádají onen požehnaný stav. A vezmeme to rovnou jako lekci všehochutě prapodivných výrazů ve španělštině, které možná nevyužijete při úplně běžné konverzaci, ale zato se jimi můžete blýsknout v pokročilejších úrovních znalosti jazyka. Jdeme na to!

Je zbouchnutá, Bejby!

Všechno to začíná, když člověk (eh, tedy v tomto případě žena) v Mexiku otěhotní {se embaraza, anebo jak s láskou říkal můj muž, se preña, což by se dalo optimálně vyložit výrazem z Hříšného tance „je zbouchnutá, Bejby“}. Klid je do chvíle, než je na první pohled vidět zaoblené těhotenské břicho. Pak začíná ta pravá legrace. Dlouho jsem si zvykala (a asi nikdy nezvykla) na postarší ženy, které se vrhaly do výše mého pasu s napřaženýma rukama, aby si bříško pohladily. Ano, chápete správně, na žádné dovolování se nebo ptaní, zda to nevadí, nebyl čas, jako kdyby to mimino mělo úlekem utéct. A světe div se, z asi padesáté dámy, co z ničeho nic začala zuřivě kroužit rukama {sobar la panza} po mém nafouknutém břiše, jsem konečně dostala i informaci, proč že po tom tak touží – je to totiž takový reciproční obchod – oné hladící osobě (prý) přinese dotyk s těhotnou štěstí, a ona těhotná pak tímto pohlazením získává jakousi ochranu před uhranutím (otázkou zde zůstává, kdo by jí měl uhranout, echar un mal de ojo, ale budiž, ochrany není nikdy dost). S postupujícím těhotenstvím se rovněž rojí otázky, zda jsem si už miminko nechala v břiše „upravit“ {zde rovněž sobar}, aby bylo ve správné pozici. Ženy (protože muži se k těhotenství prakticky nevyjadřují) mě odkazují na své babičky, prababičky, kmotřičky či sousedky, které „zaručeně zvládnou několika pohyby dát hlavičku miminka do správné pozice, aby se mu dobře lezlo ven“. Slušnost zde samozřejmě velí němě přikyvovat, a ačkoliv tyto ženy jistě mají své zkušenosti porodních bab {partera}, o bezpečnosti jejich předporodních metod si dovoluji pochybovat.

Mašle proti zatmění

Kolem těhotenství se pojí řada dalších pověr. Shodou náhod bylo v Mexiku dobře vidět zatmění Slunce, zrovna když jsem byla v šestém měsíci. A věřte nebo ne, to, že jsem tehdy učila na prestižní vysoké škole, a moji studenti byli lidé s hlavami otevřenými, při dvacátém dotazu, vzneseném vyděšeným tónem při pozorování postupujícího zatmění na prostranství univerzitního kampusu, jsem přestala počítat. A v čem že spočíval onen vyděšený dotaz? No přece proč že to nemám kolem pasu uvázanou červenou mašli {listón rojo}. Ta prý spolehlivě chrání proti tomu, aby skrz oblečení a několik vrstev kůže pronikly „škodlivé“ paprsky právě zatmívaného Slunce k plodu a zabránila tak tomu, že se miminko dle lidové pověry narodí s rozštěpem horního rtu {labio leporino}. Řeknu vám, že tak narychlo jsem červenou mašli na kampusu nesehnala, ale naše dcerka se narodila úplně v pořádku, byla to velká úleva :).

Chlupáč s ksichtem okurky

A když jsme u toho, s čím by se dle mýtů mohlo miminko narodit, mým oblíbeným byl ten, který přímo nařizoval jíst vše, na co jen má nastávající matka chuť {antojo}. Protože kdyby si cokoliv upřela, tak by se miminko mohlo narodit s obličejem vypadajícím dle potraviny, kterou si tehdy chtěla dát na zub a nedala. Dodnes přemýšlím, jak by vypadalo miminko s obličejem ve tvaru tabulky čokolády anebo kyselé okurky. Stejně tak je poměrně zábavný (a minimálně naší zkušeností) nepodložený mýtus o tom, že když těhotnou pálí žáha {tiene agruras}, narodí se jí malý chlupáč {bebé peludo}. Díkybohu.

Otlapkáváním proti uhranutí

A je to. Mimino je na světě. Myslela jsem si (naivně), že porodem neustálé hlazení břicha cizími subjekty skončí. Chyba lávky. Nejen že neskončilo, ale plynule se přesunulo přímo na miminko. Samozřejmě, že jsem jako každá matka (toto pravidlo je podle mě naprosto mezinárodní) přesvědčená o tom, že je naše miminko to nejkrásnější a nejšikovnější na celém světě, ale ten náš človíček od svého vyklubání na svět jeví extrémní společenské rysy a doslova vyžaduje aktivní kontakt se všemi (do jednoho!), co nedejbože stojí kolem ní. A tak se ženy znovu vrhají do úrovně mého pasu, kde nesu v náručí {protože carriolas, kočárky, v Mexiku moc nefrčí} naši Annu Carmen, a otlapkávají {toquetean} ji nejčastěji po nártech {empeines}, viz pravidlo recipročního obchodu „štěstí výměnou za ochranu před uhranutím“. Kdo by ji měl uhranout, jsem však dodnes nezjistila. Možná čarodějnice {bruja}, o kterých se dočtete až na úplném konci (aneb vydrž, Prťka, vydrž!)

Základní kit pro přežití mexického novorozence.

Na každém šprochu… Anebo ne?

Když máte v náručí novorozeně, radami se to jen hemží (i když to je asi také mezinárodní). Dobré duše na místním trhu, kam chodíme pro úchvatně zralé ovoce, nám darovaly několik červených náramků s modrým kamínkem {ojo de venado} a často i vyobrazením nějakého svatého. Ten prý slouží také proti uhranutí. Jak jste si jistě všimli, pokud jste se dočetli až sem, nejsem příliš pověrčivá, ale kdoví, na každém šprochu pravdy trochu, že? Tak jsme si jednou vykračovali centrem Mexico City, byla sobota, což v praxi znamená lehký boj o přežití v obrovské mase lidí. Před odchodem z domu manžel nasadil Andulce obligátní náramek a vydali jsme se do víru velkoměsta. A potkali jsme pána, který měl doslova zlý pohled a upřeně se na Anču díval. Nebylo to ani za mák příjemné, ale což, šli jsme dál, kdoví, co se mu honilo hlavou. Než jsme zašli za roh, mimo dosah pohledu onoho individua, náramek praskl a rozsypal se. Když jsem to pak vyprávěla přátelům, všichni do jedno měli úplně jasno – splnil svůj úkol. Prostě prý odrazil negativní vlny {vibra mala}, pohltil je do sebe a tím puknul. Co myslíte vy?

Slintavkou na škytavku!

Červená barva je tu všelékem na různé neduhy. Už jsme zmínili červenou stužku proti rozštěpu rtu a červený náramek proti uhranutí, ale vězte, že stačí přikrýt dítě červenou dekou {cobija roja} a splní svou ochrannou funkci stejně tak. A pokud si myslíte, že tohle všechno jsou výmysly babiček kdesi na venkově, tak jste vedle jak ta jedle. Zrovna (náhodně) červenou deku mi s naprosto přesvědčeným výrazem chválila kamarádka, co je ředitelkou výborné soukromé střední školy. Osobně jsem se ale nejvíc nasmála, když můj muž kdysi z ničeho nic přiběhl s chomáčkem uslintané červené nitě {hilo rojo}, kterou se jal umisťovat na kořen nosu naší dcery, když se už hodinu nemohla zbavit škytavky {hipo}. Prý je to tutovka. No, škytavka jí sice nepřešla, ale to, jak na to šilhala, mě rozesmává dodnes. Ale jedeme dál, hitparáda mexických miminkovských mýtů je sotva v polovině!

Oslintanou nití léčit škytavku, to fakt svět neviděl. Ale to jste ještě nebyli v Mexiku!

A pokračujme plynule hlávkovým salátem…

Možná si říkáte, co má salát společného s pověrami o miminech? Ačkoliv letmé hledání ve vodách českého internetu nedává kromě tipů na letní osvěžení ze zahrádky žádné další návrhy, vězte, že v Mexiku je běžné koupat děti ve vaničce, ve které plave kromě novorozeněte i několik listů salátu. Tvrdí se totiž (botanickou správnost základu tohoto mýtu bohužel nedovedu posoudit), že vylouhované listy salátu {lechuga, přičemž nejlépe prý funguje salát římský, lechuga romana}, obsahují jakousi látku, která miminka uklidňuje a ona potom lépe usínají. No nekupte to, sen každé matky, co by se na vlastních kruzích pod očima {ojeras} mohla houpat! Krhavé oči po několika předlouhých uspávacích večerech nás dovedly k tomu, že jednou vedle Anči plaval i onen salát {baño de lechuga}. Ale snad tím, že nebyl římský, ale obyčejný, to tedy podle mě nemělo pražádný efekt.

Chilli pálí dvakrát, to ví přece každý

A když jsme tuhle kapitolu nakousli křupavým salátem, můžeme rovnou pokračovat tak typicky mexickým pikantním chilli {chile}. Při kojení se z očividných důvodů nedoporučuje (ačkoliv bohužel v Mexiku řada matek nekojí, protože se nechají zmordovat marketingovými nástroji umělých mlék v prášku), ale kupodivu od chilli odrazují i těhotné. Důvod je však velmi kuriózní – po přílišné konzumaci pálivého by se miminko mohlo narodit se svědivými pupínky na zadečku {chincoal}. Já si na pikantní příliš nepotrpím, a tak vám bohužel k tomuto mýtu nemohu říct o nic víc.

Když nemáš limetku, tak použij vajíčko

Každý ví, že miminka pláčou, to je známá věc. Mají hlad, jsou unavená, potřebují přebalit, bolí je bříško… Mohlo by se zdát, že na každý den mají nějaký neduh. Stejně tak se ale ví, že postupem času množství pláče ustává, maminka se učí, co že se to jejímu prckovi zrovna děje, a i to proklaté bolení bříška jednou přestane (aby ho plynule nahradilo klubání zubů). V Mexiku však kromě výše zmiňovaných důvodů opět hraje velkou roli možnost, že na dítko někdo přenesl negativní vlny. A tak vám známí (a velmi často i neznámí) radí jak na běžícím páse, abyste miminko „očistili“ {hacerle una limpia}. Ne však vodou a mýdlem, jak by si našinec mohl naivně myslet, ale limetkou či vejcem. V obou variantách v celistvém provedení. V praxi to pak vypadá tak, že se má kroužit těsně nad dětským tělíčkem celou limetkou či vajíčkem, které do sebe nasají negativní energii. Následně se „infikovaná“ potravina jednoduše vyhodí do koše. Pokud však nemáte limetku a lednice zeje prázdnotou, nezoufejte. Podobnou funkci prý zastane i použité tričko {playera usada} otce dítěte. Z důvěrného zdroje vím, že stačí ho nosit jedno odpoledne a pak prý nasává energie jak o život :).

Šlem na pevný postoj

A když už jsme zmínili vejce, nerada bych zapomněla na zaručený návod, jak se vaše dítko rychleji rozchodí. Až budete dělat míchaná vejce, schovejte si skořápky a tou kapkou bílkového „šlemu“, co v ní zbyde po vyklepnutí {tady bohužel nemohu sloužit přesným výrazem, neb mi to ve španělštině popsali identicky tak, jak vám to zprostředkovávám v češtině}, potřete lezoucímu miminku podkolení jamky. Možná se vám osype {le da roncha}, ale pokud ne, tak mu to prý rozhodně pomůže zesílit nohy, aby se mu pak nepodlamovaly, až se začne stavět a učit se první kroky.

Ďábel s mléčnými zuby

Zastavme se však ještě na chvíli u dětského pláče a představme si, že veškeré očistné rituály s vajíčkem či limetkou splnily svůj účel, miminko přestalo plakat tak často (snad proto, že už jeho rodiče vědí lépe, jak mu pomoci). Ale ouha, na řadu přišly ty proklaté zuby. Růžovou dásní se klubou první bílé řezáky a dítko pláče, jako by ho na nože brali, v noci nespí, převaluje se, tahá se za uši a vůbec se nezdá v pohodě. Ale ne, na to prý nezaberou ani analgetika (pro milovníky neregulovaných mexických léčiv), ani aromaterapie (pro přírodnější typy), ani chlazená kousátka (pro praktiky). Mexiko velí, že v této chvíli je potřeba dítě pokřtít {bautizar}, protože to určitě nejsou zuby, ale ďábel, který se dostal do jeho minitělíčka, a posedl ho {lo poseyó}. A toho ďábla je potřeba z miminka dostat {sacar al chamuco} právě a jen svěcenou vodou {agua bendita}. Inu, doufejme, že jí ty zuby vyrostou rychle.

Dohola!

Pověry se vážou samozřejmě i k vzhledu – v Mexiku řada lidí před dovršením prvního roku věku holí miminkům vlasy (strojkem, ne žiletkou, samozřejmě, ale i tak se mi z toho ježí mé neoholené vlasy na hlavě, když si představím, že někdo přiloží ke stále nezpevněné dětské lebce holicí strojek). Prý se tak zaručí, že bude mít dítě krásně kudrnaté vlásky {cabello chino}. Co jsem zatím stihla odpozorovat, funguje to tak napůl, ale troufla bych si říct, že genetika v tom nejspíš taky nějakou roli sehraje (ale nahlas bych se to tvrdit neodvážila)…

Syn Jonás našich kamarádů Pepeho a Oli, co má vlasy jak hřebíky, i přes zjevně nepříjemnou holicí proceduru.

Mléko prochází žaludkem

A jak se pomalu chýlíme k závěru, nemůžu nezmínit mexické mýty o kojení {lactancia}. Dodnes je pro mě nepochopitelná pověra, že chlapci sají mléko z matčiných plic a děvčata z žaludku (vidíte, a já si naivně myslela, že z prsou). Dle všeho to má spojitost s částí těla, na kterou by si matka měla dávat větší pozor a udržovat ji v teple, jinak by miminku po jejím mléku mohlo být těžko (v praxi by to znamenalo pro matky kluků žádné výstřihy, naopak matkám holčiček zákaz krátkých triček). Jiní mi zase často říkali, že se mám přiobléknout, aby mi nevyschlo mléko zimou {para que no se me seque la leche}. Když to se ale těžko dělá, když Mexičané nosí sněhule v pětadvaceti stupních ve stínu, zatímco já se peču v tričku s krátkým rukávem. Budiž rozuzlením tohoto mýtu, že mi nic nevyschlo a moje dcera se ještě stále vesele kojí alespoň několikrát za den ještě ve svých 10 měsících.

Horečka studených potravin

Se stravováním kojící matky se pak pojí (pro mě naprosto záhadné a nerozšifrovatelné) dělení potravin na studené a teplé {alimentos fríos y calientes}. Co tak chápu, týká se to především ovoce a zeleniny, a právě ony „studené“ druhy mají prý negativní vliv na zažívání kojence. Z pro nás běžných druhů se kojícím matkám nedoporučuje třeba vodní meloun (a už vůbec ne, pokud by se měl jíst v pozdním odpoledni) a ze zeleniny se za studené považuje například cuketa. Zajímavostí pro nekojící část populace budiž, že vodní meloun je zde kategoricky zakázaný především při kocovině {cruda v mexické španělštině, resaca pak v té španělské} – po jeho požití se prý může i umřít, protože se jeho studená dužina potká s horkým žaludkem po požití alkoholu… Ale jak říkám, mě se na teplotní dělení radši neptejte :)…

Hon na čarodějnice

A nakonec ještě zabrusme do tématu čarodějnic {brujas}. Ty oproti výše uvedeným pověrám známe dobře i z našeho středoevropského prostředí (kdo by minimálně stokrát v životě neslyšel pohádku o Jeníčkovi a Mařence, nechť se přihlásí u autorky tohoto článku, aby byla tato neodpustitelná škoda napravena). Troufám si však říci, že je v dospělém věku v naprosto drtivé většině považujeme za bytosti pohádkové, a tudíž smyšlené. V Mexiku sice čarodějnice nestaví perníkové chaloupky, ani nepečou děti v peci, zato si prý rády pochutnávají na miminkách kvůli jejich měkkému a nešlachovitému masu {devoran a los bebés por su carne suavecita} a všeobecně se proto radí postavit zrcadlo {poner un espejo} vedle kolébky {cuna} aby se čarodějnice lekla vlastního odrazu, kdyby náhodou přišla na dětské hody. Snad proto, že se zde čarodějnice nespojují s fiktivními nemovitostmi z marcipánu, ale se snadno hmatatelným strachem o vlastní dítě, jsou tu všudypřítomné i v dospělosti. Za všechno pak hovoří debata, kterou jsme vedli s přáteli právě na téma miminkovských mýtů, když jsem připravovala tenhle článek. Hodně jsme se nasmáli a každý přidal něco k dobru. Všeobecně se však pověry pohybovaly spíše v horizontu „nevěřím tomu“, či maximálně na úrovni „možná na tom něco bude, nic za to nedám, když přikryju dítě červenou dekou“. Když ale došlo na téma čarodějnic, atmosféra najednou zhoustla. A jeden z kamarádů povídá: „Víš, Evo, všemu se můžeme vysmívat a víme, že jsou to jen hloupé pověry. Ale čarodějnice, čarodějnice vážně existují, a to jsem si úplně jistý.“

I přes existenci čarodějnic, uhrančivých pohledů a negativních vln jsme to všechno přežili úspěšně až dodnes. A teď přichází to pravé mexické dobrodružství, máte se na co těšit!

3 komentáře: „Jak být matkou v Mexiku a nezbláznit se z toho“

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s