Ráj pro hravé

„Hele, tady prodávají dřevěný hračky, už teď je mi to město sympatický,“ prohlásila jsem za volantem, na tachometru dvacet a v očích smrt, když jsem se šnečí rychlostí řítila po kluzké kamenné silničce z kopce do San Miguel de Allende. V Mexiku totiž dřevěné hračky moc nefrčí, top je tu plast a zase plast. A aby byl příběh úplný, tak je potřeba dodat, že nad pívem jsem si zrovna večer předtím stýskala, že absolutně netuším, jak pojmout kapitolu písmenka „H“ v druhém díle mexikopedického abecedáře. Protože psát o plastových „Hračkách“ se mi ani za mák nechtělo. Ale to jsem ještě netušila, že zase zasáhne ten můj mexický vesmír (a pro další úplnost dodávám, že žádný velký ezoterik nejsem).

Den plynul, neogotická katedrála v San Miguel de Allende brala dech, obří kvantum stylově naprosto identicky oblečených slečen (aka když jedeš do San Miguel a nemáš klobouk a rozevlátou sukni, tak tam radši ani nelez) zas způsobovalo moje nekončící hihňání za rouškou (chválabohu za ni) a celé tohle město byla prostě radost pohledět. A jak si tak radostně hledím, tak hnedka vedle katedrály lup ho! Obchod se starodávnými mexickými hračkami.

Odpověď na stříbrném podnose

„Smí se tu prosím fotit?“ ptám se prodavačky a odpovědí je mi zamítavé zavrtění hlavy, přičemž úsměv tak nějak odhaduju, protože ho kryje hrdina dob covidových KN-95. „Ale dva bloky odsud je celé muzeum mexických hraček, patříme k sobě,“ dodává prodavačka a teď už i vidím, že se jí zkrabatily vrásky smíchu kolem očí. Takhle totiž funguje můj mexický vesmír – nahlas si povzdychnu, že nevím, jak na to, a on mi odpověď naservíruje na stříbrném podnose.

Třeba hned!

Bylo 16:40 odpoledne, muzeum zavíralo v pět. Dvacet minut času. To není moc. „Jsem Eva, píšu Mexikopedii a strašně ráda bych napsala i o vašem muzeu,“ vyvalila jsem v pikovteřině na dvě slečny za kasou. „Šmarjá, tak to musíme spíš zavolat pana zástupce ředitelky Eduarda Berrocala, vydrž chvilku,“ vykoktaly ze sebe a kvapně odskotačily do útrob muzea. Přišel, na hlavě sombrero (kdo četl první díl Mexikopedie, tak ví přesně, o čem mluvím), slovo dalo slovo a že teda fajn. A prý kdy bych takovou reportážní návštěvu chtěla zrealizovat. „Mno, co třeba hned?“ říkám. Nad rouškou se pozdvihnul další pár obočí – v tomhle muzeu už třetí. „Tak jo, jdeme na to,“ zněla po pár vteřinách odpověď. „Ale uvedeš nás v té knize, viď?“ opakoval se Eduardo, strašně ho tahle otázka trápila – už tolikrát otevřel dveře novinářům a blogerům, že ani nepočítá, kolikrát se vlastně zklamal, když pozvání do muzea směřované k publiku nebylo nakonec součástí reportáže. „Neboj, co slíbím, to splním,“ vrtalo mi hlavou, jak jen ho přesvědčit, že to tak fakt bude. „Hele fakt, ona je úplně nemexická, když ti řekne, že tam budeš, tak tam prostě budeš, věř mi,“ přisadila si nakonec moje kamarádka Amaresh, která se mnou často na mexikopedickém výpravy jezdí.

Muzeum hraček La Esquina vzniklo na základě soukromé sbírky dnešní ředitelky jménem Angélica Tijerina. Na místě se ale častěji potkáte s Eduardem Berrocalem (vlevo) a po útrobách muzea vás nejlépe provede Jorge (vpravo).

Na Růžku

A tak jsme další dvě hodiny (ano, počítáte správně, pěkně po zavíračce, úplně samy) procházely muzeem se skvělým kurátorem umění Jorgem, který by pro původně soukromou sbírku dnešní ředitelky Angéliky Tijeriny dýchal. A bylo to vskutku nevšední odpoledne. Ale víc už vám neprozradím, protože o mexických hračkách se dočtete v dalším díle Mexikopedie, který by měl vyjít přibližně v polovině roku 2022. Protože pevně věřím, že ten můj mexický vesmír mi na stříbrném podnose naservíruje ještě pořádnou dávku překvapení. A ostatně, i s Eduardem a Jorgem z muzea La Esquina, tedy prostě a jednoduše v muzeu hraček „Na Růžku“ v samotném srdci San Miguel de Allende, zůstaneme v kontaktu. Protože vesmír nám zafungoval na naše první živelné setkání, ale kapitolu za dvouhodinovou návštěvu nenapíšeš. A pokud se ptáte, jestli byl v muzeu i slavný Speedy González, na kterého si spousta z nás pamatuje z dětství, jak za běhu hulákal „arriba, arriba, arriba!“, tak vězte, že byl. Ale že toho chudáka myšáka zastínila krása a řemeslnost tisíců jiných tradičních mexických hraček.

*Jen maličká ukázka toho, s čím se v muzeu La Esquina potkáte. Mému srdci nejblíž jsou hračky dřevěné, ale v Mexiku moc ráda obdivuju i tradiční papírmašové.*

Pokud tak vaše kroky zamíří do města San Miguel de Allende, nenechte si tak muzeum „Na Růžku“ utéct (a myslím to úplně vážně). Hravé povahy tu totiž objeví skutečný ráj. Najdete ho jen pár bloků od katedrály.