Kultura, Mexické podivnosti, Překlady a tlumočení

Když TO začne mluvit

Vážení a milí čtenáři mexických podivností, přinášíme vám další díl nekonečného seriálu Jak být matkou v Mexiku a nezbláznit se z toho, tentokrát na téma Když TO začne mluvit. Byl napsán s láskou v srdci a dvěma dvojkama červenýho v žilách pro Španělštinu do plavek, ale přece vás o to nemůžeme připravit, nožejo!

Před nedávnem jsem si Vám tu vylívala srdíčko nad tím, jaký bizár nás tu v Mexiku obklopoval během těhotenství a po narození miminka. Proběhly oslintané červené nitě proti škytavce, hlávkový salát ve vaničce pro lepší spaní či čarodějnice pojídající nemluvňata. To se mi to tehdy smálo! Jsem neměla ani to nejmenší tušení, co za situace nastane, až malá plavčice (které její dědeček s láskou říká „TO“) začne mluvit. Dneska jí jsou dva roky a je to vážně jízda.

Bilingvismus je vážně jízda!

Lingvistika plynařů a popelářů

Měla jsem to tušit, když jedním z prvních slov bylo „el gaassaaaas, doprovázené typickým pohybem ruky srolované do ruličky, aby to pěkně znělo z ulice až do nejvyšších pater okolních domů. Tady v Mexiku se totiž snad půlka věcí, co běžně potřebujete, prodává hulákáním. Po plynařích s „el gaaaaas“ (ach, není nad to, když vám roční dítě hned po ránu imituje namakaného padesátníka) přišlo zakrátko i obligátní laaaa basuraaaaa“ od popelářů svážejících odpad. Protože v Mexiku totiž na ulicích nejsou popelnice, takže i obyčejné vyhození odpadků se stává poetickým operním duetem, ve kterému na zvučné „laaaaa basuraaaa“ odpovídáte vykloněním hlavy ze dveří či okna obdobně zvučně proneseným „ciento cuaaatroooooo, pooooor favooooor“, tedy číslem vašeho bytu, načež se vám v optimálním případě dostane operní odpovědi „ya voooooy“, tedy „už jdu“. Pokud to zůstane bez odpovědi, radím vám vaši část sóla zopakovat, jinak se taky může stát, že vám tašky s odpadky velmi nepoeticky zůstanou hnít za dveřmi.

Poznámka na okraj: Geniálně zvuky Mexico City (a plynovou situaci) shrnul Andy Coldwell, jehož španělština sice možná není dokonalá, ale velmi správně říká, že volání plynařů je „un sonido inolvidable“, tedy „nezapomenutelným zvukem“. Mrkněte, jak ho klucí od plynu učí hulákat „po našemu“. A z obyčejného nákupu plynové bomby udělá malé kulturní dobrodružství: https://www.youtube.com/watch?v=2O48QjF5L7E&t=28s

Ty to dítě znáš???

Ale to jsem se odklonila od tématu. Další kulturní střety přijdou hned ve chvíli, kdy dítě spatří obrovskou zábavu v mávání z kočárku (a že naše Anča si vytunila pozdrav přímo královský, protože namísto mávání kynula) a doprovázela to hlučným „pápá“. Mno, do té chvíle všechno v pořádku, jen kdyby papá“ ve španělštině neznamenalo „tatínek“. A když k tomu přidáte, že se obracela svými pozdravy a mrkáním hlavně na příslušníky mužského pohlaví (po kom to tak má?), nespočetněkrát jsme byli svědky dobře mířeného dloubnutí loktem do oblasti žeberní ženou doprovázející zdraveného muže, ruku v ruce se kterým vždy přicházelo dobře slyšitelné syknutí: „Jak jako že tatínku? Ty to dítě znáš???“

Když TO mává koketně z kočáru na cizí chlapy a oslovuje je „papá“.

Pančelka je prso

Další prima dávka nedorozumění přichází ve školce (tady totiž děti chodí do školek a jesliček o mnoho dříve než v Česku, eh, v drtivé většině případů hned po šestinedělí, ale naše plavčice si počkala až do roka a kousek). Pančelkám říkala teta“, čímž je degradovala na ženské ňadro. Když se pak hromadně učili na nočník, vítězoslavně hlásila caca“, dle českého „kakat“, což má ale v Mexiku hanlivý nádech a ve školkách se tak preferuje elegantnější výraz „popó“. Když se její spolužačka Alalya flákla do nohy o skluzavku, začala jí foukat na bolístku se slovy malá malá“, což milou Alayu ještě víc rozbrečelo, protože si myslela, že jí říká, že je „zlobivá“, tedy „mala“. Inu, s pančelkama si vyměňujeme poměrně čilou písemnou komunikaci v Ančině sešitku, kde nám hlásí, „že by bylo moc prima, kdybychom doma neříkali kaka ale popó, protože to rozrušuje ostatní děti“.

S pančelkama ze školky udržujeme čilou písemnou komunikaci o stavu Anči bilingvismu. Povšimněte si, jak si z plavčice (v červené maminka-made vánoční krabici) dělá paní ředitelka (schovaná vpravo) bezostyšně prču za její inovativní choreografii. Ale stejně jsou to nejlepší pančelky na celém celičkém světě!

Není mami jako mamey

Ale nemyslete si, platí to i opačně. Kamarádce Ivě říkal její tříletý syn Tenoch namísto „mami“ „mamey“, dle místního exotického ovoce. Klasicky se mu pak motá gramatika a na návštěvě českých prarodičů prohlašuje věty jako „jsem plavando“ dle vzoru „estoy nadando“ či hlásí sama sebe „zametando“. Po návratu po třech měsících z Čech si ho museli ve školce házet do Google Translatoru a prý jim to docela dobře frčelo. No a dneska Tenochkova pančelka na angličtinu zná všechny barvy česky a umí počítat do desíti. Ta Ančina jí zase ráno zdraví českým „ahoooj“ a podezřívám ji ze závislosti na Studentských pečetích s malinovou příchutí.

Není mami jako mamey.

Štědrost za deset pesos

Kapitolou samou pro sebe je pak další stupeň místních tlampačů – hulákající mexická kultura se totiž zaryje i to toho nejmenšího dětského mozečku s rychlostí Nikiho Laudy v nejlepších letech a obyčejným „el gaaaaas“ to vážně nekončí. Plavčice sice není ještě v takových lingvistických výšinách, aby opakovala celé věty (limituje se zatím jen na popěvek provázející rozbíjení piñaty), ale malí prďáci od bývalé paní konzulky rádi pobíhali po parku za zvuku „Se cooooompran colchoooones, tambooooores, refrigeradooooores, estuuuufas, lavadooooras y todo el fierro viejo que vendan“, tedy prostě a jednoduše pojízdného sběrného dvora, jehož hlásná trouba je dalším nezapomenutelným zvukem hlavního města, však posuďte sami. Když se jali rozdávat sušenky, mé tehdá ještě bezdětné srdce plesalo nad jejich štědrostí, načež se ozvalo obchodnické „diez pesos te vaaaale, diez pesos te cueeeeesta“, hláška prodavačů z metra, co za deset pesos prodávají od pilníků na nehty přes omalovánky až po nabíječky všeho druhu, a v dětském hlásku dostala, věřte mi, naprosto nový rozměr.

Ryba haf nedělá

Ale ne všechno je jedna velká prča. Dát dětem vztah k české kultuře při životě v Mexiku není vůbec snadné. Při krajanských setkáních na Velvyslanectví se přes všechnu snahu děti vždycky přikloní ke španělštině, která je pro ně herním jazykem. Pramálo českých dětí tu česky mluví dobře, vzdálenost tady prostě hraje velkou roli a bez pravidelných návštěv babiček a dědečků (a chvála bohu za WhatsApp a Skype!) by to prostě nešlo. Ale ať tak či tak, krásnou tečku za bilingvní výchovou tuhle udělal právě Tenoch při živé komunikaci tříleťáka s dvouleťačkou o jeho kasičce ve tvaru plyšové ryby:

Anča: „To je ryba.“ Tenoch: „Ryba? Ne ne, to je pez.“ [pez je španělsky ryba] Anča: „Pes? Haf haf?“

Inkriminovaná kasička ve tvaru ryby, eh, pez.

Mno, ale domluvili se i tak. Ale je to teda hukot, to vám povím.


A co Vy, máte s bilingvismem nějaké zkušenosti? Jsou slova, co vás každý den rozesmějí? Rádi si je přečteme v komentáři na Facebooku!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s